Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, spočívajícímu v jejím zadržení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), který spočíval v tom, že byla dne 18. 11. 2019 v 6:18 h. zadržena a následně držena v policejní cele až do 19. 11. 2019 do 17:50 h., došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Dále se domáhá, aby Ústavní soud zakázal "příslušným orgánům činným v trestním řízení v porušování základních práv stěžovatelky pokračovat."
Podle stěžovatelky došlo uvedeným postupem policejního orgánu k zásahu do jejích práv podle čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že k jejímu zadržení policejním orgánem došlo bez toho, že by byly naplněny předpoklady umožňující omezení osobní svobody ze strany veřejné moci. V protokolu o zadržení podle ní byly důvody zadržení vymezeny pouze formálně, a to navíc ve vztahu k osobě podezřelé, nikoli ve vztahu k osobě obviněné, přestože již bylo proti ní zahájeno trestní stíhání.
Samotný protokol o zadržení je proto podle jejího mínění vnitřně rozporný. Upozorňuje na to, že již v dopoledních hodinách dne 19. 11. 2019 bylo zveřejněno prohlášení vrchní státní zástupkyně v Praze, které zahrnovalo také informaci, že v kauze stěžovatelky u žádné ze zadržených osob nejsou dány důvody vazby, a že tak nebude podán návrh na jejich vzetí do vazby, nicméně přesto byla stěžovatelka zadržována až do 17.50 h. téhož dne. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná pojmové vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jímž se zabýval již v nálezu sp. zn. III.
ÚS 62/95
. Zde uvedl, že "pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich ”jiného zásahu” je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky." Stejné závěry vyslovil Ústavní soud v usneseních sp. zn. I. ÚS 690/2000 ,
III. ÚS 3418/11 či
.
Jestliže Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu, musí být ještě aktuální, tzn., že musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; má-li naopak "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, napříště pojmově vyloučen (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 287/96 ). Jak Ústavní soud judikoval v dalším rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.
V posuzované věci je právě otázka aktuálnosti rozhodná, neboť údajný zásah do základních práv stěžovatelky již postrádá ústavněprávní relevanci, protože k jejímu zadržení došlo dne 18. 11. 2019 v 6:18 h a propuštěna na svobodu byla dne 19. 11. 2019 v 17:50 h.
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zakázal "příslušným orgánům činným v trestním řízení v porušování základních práv stěžovatelky pokračovat", nijak tento požadavek nespecifikuje, tedy neuvádí žádný konkrétní postup orgánů činných v trestním řízení, jímž by aktuálně mělo docházet k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podle jeho konstantní judikatury výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ustanovení § 67 trestního řádu, jež zároveň mohou být důvodem pro zadržení obviněného podle § 75 trestního řádu, přísluší především trestním soudům, resp. orgánům činným v trestním řízení, jež musejí při konkrétní znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2558/14 či
).
Ostatně není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. K namítaným zásahům do ústavních práv stěžovatelky mělo údajně dojít v rámci probíhajícího trestního řízení v etapě bezprostředně navazující na zahájení trestního stíhání. Dozor nad přípravným řízením vykonává podle trestního řádu především státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. Podle ustanovení § 157a odst. 1 trestního řádu má každý, proti němuž se trestní řízení vede, právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu; takovou žádost je státní zástupce povinen neprodleně vyřídit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3418/11 ). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka této možnosti využila.
Ústavní soud konečně konstatuje, že v protokolu o zadržení stěžovatelky se sice skutečně vyskytly některé vady, na něž stěžovatelka upozorňuje, kdy na jednom místě je zmínka o podezřelém, a nikoli o obviněném (kterým stěžovatelka v té době již byla). Tato vada však nemohla mít žádný podstatný význam, neboť z ostatních částí protokolu je zřejmé, že stěžovatelka byla zadržována podle § 75 trestního řádu jako obviněná, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu, totiž z důvodné obavy, že bude mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání.
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o zadržení může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě ponechání dané osoby na svobodě. Jestliže byla stěžovatelka ze zadržení propuštěna na svobodu, nelze z toho v žádném případě dovozovat, že bylo její zadržení provedeno v rozporu se zákonem, a spíše to svědčí o tom, že orgány činné v trestním řízení pozorně posuzovaly existenci vazebních důvodů (srov. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 1598/16 ). V článku, na nějž stěžovatelka odkazuje, vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D. uvedla: "Poté, co budou provedeny neodkladné vyšetřovací úkony, budou obviněné osoby propuštěny." (https://www.idnes.cz/ zpravy/domaci/marek-snajdr-policie-obvineni-zakazky.A191119_093115_domaci_vlc). Z tohoto prohlášení tedy nevyplývá, že by zadržené osoby měly být propuštěny na svobodu okamžitě, jak tvrdí stěžovatelka. Ústavní soud proto neshledal v souvislosti se zadržením stěžovatelky v postupu orgánů činných v trestním řízení žádný nepřípustný zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu