Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 10 ZN 4860/2021 ze dne 26. 6. 2023 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná č. j. KRPT-248723-55/TČ-2021-070373 ze dne 30. 3. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel na Okresním státním zastupitelství v Karviné dne 15. 11. 2021 oznámil, že dle jeho názoru mohl být zdravotnickým personálem Nemocnice Havířov spáchán trestný čin, v důsledku něhož došlo k úmrtí jeho otce. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 3. 2023 bylo rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci dle § 150 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se mohla dopustit doposud neustanovená osoba, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak.
2. Stěžovatel usnesení policejního orgánu napadl stížností, ve které uvedl, že policejní orgán rezignoval na zjištění skutkového stavu věci. Policejní orgán stížnost předložil nadřízenému orgánu, Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní státní zastupitelství"). Státní zástupce okresního státního zastupitelství stížnost zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce uvedl, že se s argumentací policejního orgánu ztotožnil, neboť, jak vyplývá z doposud nashromážděných listinných důkazů, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci.
Ze závěrů znaleckého posudku a ze sdělení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru zdravotnictví, nebylo dle státního zástupce zjištěno, že by konkrétní osoba v průběhu hospitalizace neposkytla otci stěžovatele potřebnou lékařskou pomoc, ač tak mohla učinit. Státní zástupce uvedl, že ve věci nejsou pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a dodal, že další znalecké zkoumání by bylo nadbytečné pro účel rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Státní zástupce uzavřel, že se v dané věci nejedná o podezření z přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 trestního zákoníku ani jiného přečinu či trestného činu.
3. Stěžovatel napadá v záhlaví označená rozhodnutí ústavní stížnosti, v níž namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování v souvislosti s právem na život a zdraví, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Usnesení policejního orgánu je dle stěžovatele nepřezkoumatelné, jelikož neobsahuje žádné vlastní hodnocení. Zároveň má stěžovatel za to, že usnesení okresního státního zastupitelství je naprosto nedostatečně odůvodněno.
Uvádí, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s jeho argumentací. Je přesvědčen, že skutečnost, že v České republice není znalecký ústav, který by disponoval současně všemi potřebnými klinickými znaleckými odvětvími, nemůže v žádném případě odůvodnit rezignaci policejního orgánu na vypracování potřebných znaleckých posudků. Nesouhlasí s postupem orgánů činných v trestním řízení při dokazování v předmětné věci a uvádí, že pro posouzení věci je stěžejní řádné posouzení RTG a CT snímků znalcem z odvětví rentgenologie.
4. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud prověřil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
5. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz/] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat akty orgánů veřejné moci teprve poté, co se ukáže, že ochrana proti jejich zásahům do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod v rámci systému procesních prostředků není možná či dostatečně účinná.
Musí respektovat daný systém prostředků ochrany práva, a nemůže proto "předbíhat" s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Tak tomu je i v případě stěžovatele. Jak sám stěžovatel uvádí, jeho stížnost proti usnesení o odložení trestní věci byla vyřízena napadeným usnesením okresního státního zastupitelství. Stěžovatel brojí proti tomuto rozhodnutí a předchozímu rozhodnutí policejního orgánu a fakticky se tak domáhá práva na účinné vyšetřování trestné činnosti. Stěžovatel netvrdí, ani neprokazuje, že by podal podnět k výkonu dohledu dle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a ani z obsahu jeho stížnosti, která explicitně napadá pouze v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nevyplývá, že by se tak stalo.
Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle § 12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); usnesení sp. zn. IV. ÚS 1340/20 ze dne 26. 5. 2020; či nález sp. zn. I ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 31 a násl.].
9. Tento právní názor plně dopadá i na situaci stěžovatele; zásah Ústavního soud by tak byl v této situaci předčasný. Předmětná trestní věc skončila odložením, pokračování v ní nebrání překážka věci rozsouzené, a prostor pro potenciální zásah nadřízeného státního zastupitelství se tedy otevírá. Ústavní soud dodává, že po věcné stránce nijak argumentaci stěžovatele nehodnotil, rozhodnutí o podnětu k výkonu dohledu nikterak nepředznamenává.
10. Současně stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že je v jeho věci dán některý z důvodů dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl soudkyní zpravodajkou jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Kateřina Ronovská v.r. soudkyně zpravodajka