Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Kateřinou Douchovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jiráskovo náměstí 6, Praha 2, proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. dubna 2025 č. j 96 Co 152/2024-596 a proti výroku I a II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2024 č. j. 0 P 170/2023-458, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a nezletilého M. K. a V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků I a II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterými bylo rozhodnuto, že se nezletilý vedlejší účastník svěřuje do péče otce (druhého vedlejšího účastníka), a že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou ve výši 3 000 Kč s účinností od 1. 3. 2024. Stěžovatelka dále napadá část výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu, v němž krajský soud potvrdil uvedené výroky okresního soudu.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav věci. Poukazuje na agresivní a násilnické chování nezletilého celkově, jakož i vůči stěžovatelce, které je prý důsledkem přístupu otce. Otec je podle stěžovatelky proti ní a její rodině negativně zaměřen. Soudy se prý nezabývaly tím, zda matka souhlasila se svěřením nezletilého do péče otce pod tíhou synova chování k ní a její rodině. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že ani jeden ze soudů neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, podrobně specifikované v ústavní stížnosti. Soudy podle stěžovatelky "dostatečně nezjišťovaly skutkový stav, nedostatečně odůvodnily rozsudky, nevyhodnotily důkazy správně a neposoudily daný případ správně, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, na ochranu rodičovství a rodiny, právo na péči o dítě a jeho výchovu, právo dítěte na péči a výchovu matky, právo rodiče pečujícího o děti na pomoc státu, práva dítěte a soudní ochranu." Stěžovatelka současně podala žádost o přednostní projednání věci v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soud se především musí, tak jak to již učinil krajský soud, pozastavit nad tím, že stěžovatelka se odvolala (a nyní podala ústavní stížnost) proti rozhodnutí o svěření do péče, na kterém se s otcem sama dohodla, a které sama při jednání soudu označila za vhodné a potřebné (bod 11 a 13 rozsudku krajského soudu). Tomu odpovídá i formulace ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka pojala primárně jako směsici různých obvinění vůči otci a nezletilému. Stěžovatelka naopak nepředestřela téměř žádnou argumentaci (natožpak argumentaci ústavněprávní), ve které by polemizovala s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilého do péče otce.
5. Za takových okolností skutečně postačí shrnout, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a v souladu s veškerými ústavněprávními požadavky odůvodnily. Zejména poukázaly na to, že dosavadní režim střídavé péče se neosvědčil, stěžovatelka výchovu nezletilého zcela nezvládá, a výlučná péče otce je rovněž přáním nezletilého (např. bod 17 rozsudku krajského soudu). Napadená rozhodnutí tak představují odůvodněnou výjimku z obecně preferovaného režimu střídavé péče (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 1786/22
).
6. Je nepochybně právem stěžovatelky brojit proti rozsudku okresního soudu, a to i ústavní stížností. Pokud však okresní soud rozhodl o péči nezletilého tak, jak sama stěžovatelka navrhovala, nelze její další procesní postup označit jinak, než jako zcela zbytečné protahování soudních sporů, kterým v konečném důsledku ubližuje především svým vlastním dětem. Jak již bylo uvedeno, odvolání i ústavní stížnost v zásadě ani nejsou formulovány tak, že by stěžovatelka se svěřením nezletilého do péče otce nesouhlasila. Z formulace ústavní stížnosti jsou zjevné spíše pocity křivdy stěžovatelky, plynoucí z toho, že obecné soudy dávají agresivní chování nezletilého do souvislosti s jednáním matky.
7. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl a o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu