Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. B. zastoupené Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem v Brně, Špitálka 23b, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 89/2007-151 ze dne 28. května 2007 a proti výroku I a III rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 21 C 155/99-89 ze dne 21. ledna 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že oba napadené rozsudky nejsou v zásadních východiscích totožné, což naznačuje jejich rozpornost a nesoulad, a tím i jejich možnou protiústavnost. Především vytýká oběma soudům, že "přes splnění své důkazní povinnosti ohledně jednoznačného prokázání útoku a následného kousnutí psem žalované", nedovodily soudy vznik odpovědnosti vlastnice tohoto psa. Stěžovatelka také řádně prokázala vznik škody na své straně. Obecné soudy, přestože žalovaná na svou obranu žádné relevantní důkazy neoznačila, právo na náhradu škody stěžovatelce nepřiznaly a navíc každé rozhodnutí svůj závěr odůvodňovalo jinak. Škoda jí vznikla tím, že ji (zraněné) musel v provozu její živnosti na základě úplatné příkazní smlouvy zastupovat Ing. R. P.. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalovaná ústavní stížnost. Té bylo vyhověno a nálezem Ústavní soudu sp. zn. IV. ÚS 524/05 ze dne 24. října 2006 byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Ústavní soud vyslovil, že krajský soud nezohlednil všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo a porušil tak právo žalované na spravedlivý proces, konkrétně princip rovnosti stran. Dovodil, že nelze volat k odpovědnosti jen jednu ze stran, byla-li druhá strana (roz. stěžovatelka) natolik aktivní, že svým jednáním vytvořila stav, který bezprostředně vedl ke vzniku úrazu.
Po dalším řízení Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 44 Co 89/2007-151 ze dne 28. května 2007 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Uvedl, že důkazy přímé (v pravém smyslu) k otázce, jaký byl skutečný průběh případu, při kterém stěžovatelka utrpěla úraz (tedy jak došlo k sejmutí náhubku psa žalované), nejsou a naopak rozpory v přednesených verzích od prosté náhody až po cizí zavinění existují a jsou, rozumně vnímáno, všechny možné, vyjma vlastního chtěného jednání stěžovatelky (vědomého sundání náhubku). Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, byť je možná i nedbalost na straně žalované.
Jádrem ústavní stížnosti je především nesouhlas se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu - jak bylo uvedeno výše - nepřísluší zabývat se hmotněprávní stránkou věci, nezkoumá porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Do procesu dokazování a hodnocení důkazů je Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - oprávněn zasáhnout jen mimořádně, a to v případech, kdyby bylo možné dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecnými soudy z tohoto stavu vyvozenými, popřípadě tam, kde by obecné soudy postupovaly způsobem svévolným. Taková situace podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci nenastala.
Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obecné soudy v předmětné věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí odůvodnily. Lze sice připustit, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi nejsrozumitelnější, avšak je z něho možné vyvodit konečný závěr, shodující se se závěrem vysloveným v rozhodnutí soudu prvního stupně; tedy, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, které ji tížilo. Míra srozumitelnosti odůvodnění krajského soudu není porušena natolik, aby byla způsobilá právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušit.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu