Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti E. Ú., zast. Dagmar Raupachovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15.5.2008, č.j. 12 Co 364/2007-115, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19.12.2006, č.j. 17 C 35/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění článku 36 Listiny, který upravuje právo na spravedlivý proces, je následující: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě však nastala, protože obecné soudy se velmi podrobně zabývaly jejími tvrzeními o vadách vůle při uzavírání dohody o vypořádání společného jmění, resp. smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů.
Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelčina polemika s názory obecných soudů a nesouhlas s jejich argumentací ohledně existence vad vůle a případných následků. Přitom je evidentní, že napadené rozsudky se nezakládají na odůvodnění, které by vykazovalo znaky libovůle obecných soudů při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení obč. zákoníku, příp. by se v nich objevil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že obecné soudy se stěžovatelčinými návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy.
Stěžovatelka se na těchto základech nemůže cítit dotčena zaujetím správného právního názoru, který neodpovídá jejím subjektivních představám. Budiž připomenuto, že na okolnostním kontextu uzavírání smlouvy se sama podílela porušením pravidel o délce pobytu v USA, tudíž i pro ni platí princip "nemo turpitudinem suam allegare potest". -(není možno těžit ze svého protiprávního činu).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. 10. 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu