Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Záhory, zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, proti výroku II a III rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 13 C 306/2006, za účasti Okresního soudu v Děčíně jako účastníka řízení a Milana Tyrychtra, zastoupeného JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 2/2, Děčín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 13 C 306/2006, bylo (I) zastaveno řízení co do částky 2 255 Kč, (II) zamítnuta žaloba na částku 5 560 Kč s příslušenstvím a (III) rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalované částky se žalobce (stěžovatel) domáhal z titulu dlužného nájemného z pozemků. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že stěžejním důkazem ve věci byla výpověď z nájemní smlouvy s ručně vepsaným textem a podpisem, přičemž stěžovatel pravost listiny s ohledem na vepsaný text a podpis zpochybňoval, v čemž mu dal zapravdu i znalecký posudek.
Ten konstatoval, že podpis (a vepsaný text) pravděpodobně není pravým podpisem stěžovatele. Pravost listiny tak stěžovatel považuje za vyvrácenou, čehož obecný soud nedbal, aniž by provedl jakýkoliv (jiný) důkaz o pravosti listiny, čímž obrátil důkazní břemeno. Stěžovatel pak dále zpochybnil podpůrnou argumentaci obecného soudu, která se ve světle zjištěných skutečností nejeví jako logická. Podle názoru stěžovatele, obecný soud svým postupem závažně porušil základní zásady občanského soudního řízení, když porušil jeden z nejzávažnějších principů dokazování a vydal tak překvapivé rozhodnutí, aniž by svůj úmysl postupovat takovým způsobem dal předtím stranám najevo.
Účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník řízení toliko vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebyla porušena procesní práva účastníků a odkázal na písemná podání a přednesy založené ve spise. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 13 C 306/2006, z něhož zjistil, že rozsudkem ze dne 10. 7. 2009, č. j. 13 C 306/2006, bylo rozhodnuto meritorním výrokem II tak, že žaloba na zaplacení částky 5 560 Kč se zamítá. K odvolání žalobce (stěžovatele) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 7.
5. 2009, č. j. 36 Co 7/2009-62, tak, že rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Podstatou odůvodnění bylo, že okresní soud se nevypořádal se skutečností, že ve spise jsou založeny dvě listiny označené jako výpověď z nájmu, přičemž jedna obsahuje rukou dopsaný text a druhá neobsahuje. Vzhledem k tomu, že rukou dopsaný text je specifikací pozemku, které se má výpověď rovněž týkat, má tato skutečnost dopad na výsledek řízení, a to na určení povinnosti platit nájemné ze sporného pozemku.
Okresní soud v Děčíně následně nařídil ustanovenému znalci zodpovědět otázku, zda rukou dopsané číslo pozemku a podpis jsou rukopisem žalobce. Znalec učinil závěr, že sporný podpis pravděpodobně není pravým podpisem žalobce (stěžovatele) a "je pravděpodobnější", že vepsaný číselný údaj nenapsal žalobce (stěžovatel). Okresní soud v Děčíně po provedení dalších důkazů rozhodl Ústavní stížností napadeným rozsudkem. V ústavní stížností napadeném rozsudku je uvedeno, že soud má za prokázáno, že došlo k výpovědi z nájemní smlouvy k předmětným pozemkovým parcelám, byť žalobce tvrdí, že v rozhodném rozsahu jde o falzum.
Soud dospěl k závěru, že listina, kde je dopsána ručně parcela č.X v k. ú. Krásná Lípa, je pravá a platná.
Znalkyně soudem ustanovená ve věci způsobem jednoznačnýma nepochybným nezodpověděla otázky soudu, když ve svých závěrech pracuje s termíny "pravděpodobně", "pravděpodobnější" a hovoří před soudem o stavu, kdy nelze rozhodnout, zejména ohledně dopsání číselného údaje parcely č. X. "K pravosti této písemnosti se soud kloní poté, co je nelogické, aby žalovaný dopisoval do výpovědi sám i parcelu č. X, zvláště pak pokud mu smlouva umožňovala jednoměsíční výpovědní lhůtu ke skončení daného nájemního vztahu, rovněž na tento závěr soud usuzuje z toho, že zpráva Ministerstva zemědělství jasně hovoří, že žalovaný nepobíral žádné dotace stran parcely č. X v k.
ú. Krásná Lípa a ani toto číslo nebylo nikdy evidováno do žádného půdního bloku. V neposlední řadě nelze přehlédnout taktéž skutečnost, pro kterou soud rozhodl, že žaloba je nedůvodná, t. j. to, že žalobce, který původně žaloval i na vyklizení pozemků, žádal vyklidit i pozemek parcel. č. X, když doslova v obsahu doplněné žaloby uvádí, ‚...pronajaté nemovitosti po skončení nájmu užívá i nadále', rovněž tato skutečnost se odráží v petitu žaloby, kdy se žádá po žalovaném, aby vyklidil nejenom pozemek parcel.
č. Y, ale též i parcelu č. X."
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí je dostatečně konkrétně odůvodněno a nejsou z něho patrny rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout. Skutečnost, že provedené důkazy lze vyložit i jiným způsobem, jak činí stěžovatel, není rozhodná.
Podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavní soud jako soudní orgán ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená ve výše citovaném § 132 občanského soudního řádu - pokud soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl v hodnocení důkazů shledán rozpor s § 132 občanského soudního řádu ani libovůle, jež by vedla k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti soudů jen z toho důvodu, že by na obsah výpovědí svědků měl jiný názor. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. V kontextu uvedeného možno dodat, že Ústavní soud nikterak neupírá logiku ani interpretaci důkazů, jak ji předložil stěžovatel.
Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti však přistupuje ještě jeden aspekt. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I.
ÚS 2552/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz/). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v daných věcech jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu).
Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 ).
Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu