Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 13. října 2021 č. j. 36 Co 226/2021-73 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. července 2021 č. j. 10 Nc 50023/2021-60, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) L. S., 2) nezletilé E. V. a 3) nezletilého M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla ve věci o péči a výživě nezletilých vedlejších účastníků zamítnuta námitka místní nepříslušnosti podaná stěžovatelem, tj. otcem nezletilých. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval, že z centrální evidence zjistil, že nezletilé děti měly do 24. 2. 2021 trvalý pobyt na adrese X, a od 24. 2. 2021 mají trvalý pobyt na adrese Y. Z obsahu soudního spisu a zejména ze zprávy opatrovníka vyplynulo, že otec se s nezletilými stýká, první vedlejší účastnice (dále jen "matka") mu ve styku nebrání, otec platí výživné. Nebylo zjištěno, že by otec projevoval aktivní nesouhlas se změnou bydliště nezletilých od doby, kdy došlo k jejich přestěhování. Konsenzus rodičů se změnou bydliště ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle okresního soudu z chování otce vyplynul.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Okresní soud podle jeho názoru správně vycházel z toho, že nezletilé děti bydlí v obvodu tohoto soudu, neboť o tom svědčí v řízení provedené důkazy, tj. zejména SMS zprávy mezi rodiči, jejich e-mailová komunikace, komunikace prostřednictvím aplikace Messenger a další důkazy, ze kterých vyplynulo, že otec na sdělení matky ohledně odstěhování do L. reagoval souhlasně. Prokazatelně tak neosvědčil, že by nesouhlasil s přestěhováním nezletilých do místa jejich současného bydliště v L. Místní příslušnost okresního soudu proto zůstala zachována. V poučení krajský soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí není odvolání ani dovolání přípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí průběhu řízení namítá, že v průběhu odvolacího řízení nedostal žádný prostor k vyjádření ke komunikaci mezi rodiči, kterou matka založila do spisu až v době po rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud podle jeho přesvědčení matku neoprávněně zvýhodnil, když bez dalšího vyšel z údajné komunikace mezi účastníky, aniž by k této komunikaci znal stanovisko stěžovatele. Dále uvádí, že proti rozhodnutí krajského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
5. Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), tedy i pro dovolání v civilních věcech.
7. Ač krajský soud v závěru svého rozhodnutí účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není odvolání ani dovolání přípustné, stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, jak sám uvádí v ústavní stížnosti. Za takové situace nezbývá než vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci.
8. Je tak zřejmé, že stěžovatel nedodržel požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, resp. před jejím podáním nevyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému podal dovolání v posuzované věci.
9. Nutno konečně podotknout, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Podaná ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji soudce zpravodaj, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2022
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj