Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Š. M., M. M., J. M. a M. M., zastoupených Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti výroku X rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. března 2024 č. j. 7 C 202/2017-794 a výrokům V a X rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025 č. j. 25 Co 162/2024-875, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a J. Š., SHČMS - Sbor dobrovolných hasičů Nesměřice, sídlem Nesměřice 59, Zruč nad Sázavou a Města Zruč nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé byli účastníky řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného prvním z vedlejších účastníků na stěžovatelce Š. M. Soudy v napadených rozhodnutích přiznaly stěžovatelům pouze část jimi uplatněného nároku, a to zejména na základě závěrů znaleckých posudků, vlastního uvážení a míře zavinění jak na straně vedlejších účastníků, tak ve vztahu ke spoluúčasti jednoho ze stěžovatelů. Napadenými výroky pak soudy rozhodovaly o náhradě nákladů řízení s odkazem na § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "o.
s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Vycházely přitom zejména ze zásady úspěchu ve věci (která svědčila vedlejším účastníkům), tak s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu - nízkému věku první stěžovatelky v době spáchání trestného činu, dlouhodobým následkům a nedbalostní povaze trestného činu. Vedeny tímto zdůvodněním považovaly oba soudy za spravedlivé, aby si náklady řízení nesly strany samy.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti nákladovým výrokům obou soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Namítají zejména, že soudy svévolně neaplikovaly ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., přestože tak měly učinit, a namísto toho vycházely z výchozího pravidla pro rozdělení nákladů řízení podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Přitom stěžovatelé dostatečně prokázali základ jimi uplatněného nároku a jeho konkrétní výše byla následně zjevně založena na znaleckém zkoumání a volné úvaze soudu. Neaplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. pak představuje protiprávní postup, který svojí intenzitou porušil základní právo stěžovatelů.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovatelům nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud se problematice nákladů řízení věnuje ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), kde v bodě 34 uvádí, že: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (...). Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
7. K otázkám přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení se Ústavní soud staví dlouhodobě zdrženlivě. Vychází přitom z premisy, že rozhodnutí o nákladech řízení zpravidla nebude způsobilé zasáhnout do základních práv jednotlivců, neboť se svojí intenzitou i kvalitou liší od rozhodování ve věci samé. Aby byla stížnost napadající rozhodnutí o nákladech řízení způsobilá k ústavněprávnímu přezkumu, musí stěžovatelé tvrdit a prokázat takové mimořádné okolnosti směřující k prokázání zásahu do základních práv, které případný kasační zásah Ústavního soudu odůvodní (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1025/25 a tam citovaná judikatura).
8. Takové okolnosti stěžovatelé však v ústavní stížnosti netvrdili ani neprokázali. Ze samotného napadeného rozhodnutí současně nevyplývá, v čem by takové okolnosti spočívaly, a Ústavní soud sám žádné (jiné) pochybení nezjistil. Námitky stěžovatelů tak nedosahují takové ústavní intenzity, aby věc Ústavní soud podrobil úplnému meritornímu přezkumu (viz čl. 83 Ústavy). Jakkoli mohou být závěry stěžovatelů o pochybení obecných soudů na zákonné úrovni opodstatněné, na závěrech Ústavního soudu to ničeho nezmění.
Ústavní soud si je vědom toho, že v obdobných věcech historicky rozhodoval meritorně (jak v neprospěch, tak ve prospěch stěžovatelů), nicméně změnu v této praxi přineslo již citované stanovisko pléna Ústavního soudu, které založilo diskontinuitu v praxi rozhodování o nákladech řízení. Stěžovateli namítané závěry Ústavního soudu, přestože mohou být správné, jsou v tomto řízení již neaplikovatelné (srov. nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/2025 , bod 25 a násl., rovněž bod 34 citovaného stanoviska).
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že výše označenými výroky napadených rozhodnutí nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu