Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Lištvana, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012 č. j. 23 Cdo 1198/2012-209, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
U Krajského soudu v Brně byla podána žaloba na zrušení směnečného rozhodčího nálezu, kterým byla žalobci (v rozhodčím řízení v postavení žalovaného) uložena povinnost zaplatit stěžovateli (v rozhodčím řízení v postavení žalobce) požadovanou směnečnou sumu s příslušenstvím. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože se neuskutečnilo ústní řízení, neboť výjimka ze zásady, že řízení je ústní, pokud se strany nedohodnou jinak, nenastala, když nelze tuto výjimku platně dohodnout pouhým odkazem na statut soukromé společnosti. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, odvolací soud shledal prvostupňový rozsudek správným a potvrdil ho. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel v pozici dovolatele žádnou otázku zásadního právního významu neotevřel.
Stěžovatel, pravděpodobně v důsledku nedostatečné znalosti předpokladů podání ústavní stížnosti, napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, které není rozhodnutím meritorním, je toliko výsledkem posouzení přípustnosti tzv. nenárokového dovolání. V takové situaci umožňuje § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z uvedeného vyplývá, že bylo na stěžovateli, aby ústavní stížností napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Budiž připomenuto, že za určitých okolností by ústavní stížnost mohla směřovat vůči usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, ovšem v takové situaci by stěžovatel musel vznášet námitky proti takovému posouzení, nikoliv jen proti rozhodnutí o meritu věci; v posuzované ústavní stížnosti však stěžovatel ani pokus o takovou argumentaci neučinil.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu