Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 25 Co 152/2010-125, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2010, č. j. 12 C 172/2008-112, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala průběh řízení před obecnými soudy. Návrhem ze dne 29. 4. 2009 se domáhala zrušení rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 172/2008-46. Tento návrh byl soudem prvního stupně zamítnut, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnost uvádí, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání odůvodnila epileptickým záchvatem v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí, tj. v ranních hodinách dne 3. 3. 2009. Dle stěžovatelky soud prvního stupně založil své rozhodnutí na úvaze o časových rozporech mezi její výpovědí a výpovědí svědka. Takové rozpory dle soudu prvního stupně činily asi 1,5 hodiny. Stěžovatelka však uváděla, že v případě epileptického záchvatu má problém s pamětí, což chtěla potvrdit i zprávou ošetřujícího lékaře, kterou si však soud prvního stupně nevyžádal. Uváděné nepřesnosti ve výpovědích by proto neměly být významné pro rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka dle svých tvrzení unesla důkazní břemeno, kdy prokázala, že v ranních hodinách dne 3. 3. 2009 dostala epileptický záchvat. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, že měla dostatek času dostavit se k soudnímu jednání, resp. že důvodem její nepřítomnosti je pozdní probuzení. Stěžovatelka rovněž uvádí, že rozhodnými nejsou ani zjištění obecných soudů o jejích absencích u jednání v jiných řízení, neboť jsou ovlivněny jejím celkovým zdravotním stavem. Závěrem stěžovatelka postupu obecných soudů vytýká, že nebylo vyhověno její žádosti o odročení jednání, přičemž však soud jindy vyhověl žádosti vedlejšího účastníka. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm namítala, že úvahy soudu založené na časových rozporech ve výpovědích stěžovatelky a svědka nejsou správné, neboť jsou způsobeny problémy s pamětí.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 25 Co 152/2010-125, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a jeho závěrům nelze nic vytknout.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím nijak nepochybily. Se všemi tvrzeními stěžovatelky se vždy vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Z napadených rozhodnutí je vždy zřejmé, proč došlo k zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku, resp. potvrzení usnesení soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy nepochybily, když zamítly návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání, nemohlo dojít ani k stěžovatelkou tvrzenému zásahu do práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž nebyl zjištěn zásah do principu rovnosti účastníků, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu