Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Vladimíra Erlebacha, zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2012, č.j. 22 Cdo 5071/2009-465, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.6.2009, č.j. 25 Co 179/2009-431, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Barbary Falgeové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svoje tvrzení o porušení základních práv stěžovatel podrobně konkretizuje do stížnostních důvodů, které rozčlenil do definice sporné právní otázky, do výkladu práva a jeho aplikace na účastníky sporu, do obecné nezákonnosti výkladu práva, s akcentem jeho ústavněprávního rozměru. Za jádro sporu považuje otázku, zda na základě skutkového stavu správně zjištěného soudem I. stupně, je vedlejší účastnice stavebníkem ve smyslu občanskoprávním a tedy spoluvlastnicí stavby. Stěžovatel považuje pozitivní závěr krajského soudu za právně vadný a v rozporu s hmotněprávní úpravou i judikaturou, resp. výkladovými směrnicemi, které na základě hmotněprávní úpravy vymezila judikatura, a připomenul, že dovolací soud uzavřel, že právní úprava je nedostatečně určitá, a že záleží na soudu, jaké konkrétní předpoklady, pravidla a hlediska vymezí v souladu s ustálenou judikaturou pro to, kdo a za jakých podmínek může být považován za stavebníka participujícího na vlastnictví k vystavěné nemovitosti.
V této interpretaci, byť respektuje její významnou roli při výkladu zákonné normy, spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces a do práva na ochranu vlastnického práva. Ústavní stížností především brojí proti extrémní interpretaci, kdy uvádí, že jde mimo meze ústavnosti potvrzení závěru o existenci spoluvlastnického práva s tím, že právní úprava je nedostatečně určitá a záleží na soudu, jak si vymezí rozhodnou hypotézu, a přitom bez reakce ponechá námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu ani s hmotněprávní úpravou, ani s konstantní judikaturou vyšších soudů.
Brojí též proti libovůli obecných soudů, které nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, a proti zásahu do vlastnického práva stěžovatele, k němuž došlo, podle jeho názoru protiústavním způsobem. V rámci konkretizace připomíná závěry Nejvyššího soudu odlišující stavbu uskutečňovanou více stavebníky s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe od případů pouhé výpomoci, podle nichž nelze vedlejší účastnici považovat za spoluvlastníka, neboť se podle zjištění krajského soudu na výstavbě domu finančně ani vlastní prací nepodílela, že však se stěžovatelem žila ve společné domácnosti, společně uhrazovali náklady na své potřeby, plánovali společnou budoucnost, podílela se na podnikání stěžovatele, vyjadřovala se k projektu rodinného domu a měla přístup k jeho financím.
Stěžovatel využívá odkazů na relevantní judikaturu týkající se originárního nabytí vlastnického práva vytvořením nové věci a odmítá názor, že se spoluvlastníky budovy mohou stát jiné osoby pouze na základě skutečnosti, že s nimi stavebník vede společnou domácnost. Připomíná, že ani manželé nenabývají do společného jmění nemovitost, kterou vytvořil jeden z nich sám a za použití výlučně vlastních prostředků, bez ohledu na to, že vedou společnou domácnost. Z této premisy pak dovozuje, že pokud společné soužití nemá důsledky vzniku stavby ve společném jmění mezi manžely, tím méně může společné hospodaření samo o sobě představovat jedinou a postačující podmínku nabytí vytvořené věci do podílového spoluvlastnictví mezi osobami v družském poměru.
V další části opakovaně akcentuje podmínku faktického podílu na zřízení stavby, kterou vedlejší účastnice nenaplnila, přičemž dovolací soud na jeho argumentaci nijak nereagoval. V části věnované ústavně právnímu rozměru nezákonného výkladu a jeho aplikace obecnými soudy stěžovatel uvádí, že tyto soudy nedostály povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces (především zdůrazňuje tvrzení, že Nejvyšší soud nereagoval na jeho námitku o rozporu rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem a konstantní judikaturou, že měl námitce věnovat maximální pozornost, pokud považoval rozhodnou právní úpravu za nedostatečně určitou).
Extenzivním výkladem ustanovení § 136 obč. zákoníku založily obecné soudy zásah do stěžovatelova vlastnického práva, jejich rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, k čemuž dodává, že průměrně racionálně uvažující člověk by odmítl jako nesmyslný předpoklad, že bude-li žít s nějakou osobou jako se svou partnerkou ve společné domácnosti, bude jí umožňovat, aby nakládala s penězi na jeho účtu, a bude-li se ptát na její mínění o projektu domu, který on svým nákladem právě staví, stane se taková osoba na základě těchto okolností spoluvlastnicí ideální poloviny takového domu.
Napadený rozsudek Nejvyššího soudu považuje za nepředvídatelný, protože není v souladu s dostatečně sjednocenou judikaturou. V závěru ještě stěžovatel dodává, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na pokojné užívání majetku, že je povinen podrobit se diskriminačnímu výkladu vedoucímu k nepřiměřenému zvýhodnění toho, kdo výlučně investováním vlastní práce a vlastních prostředků věc vytvořil, což je rozporné s čl. 11 odst. 1 Listiny. Svůj návrh na zrušení napadených rozsudků odůvodňuje přesvědčením, že Ústavní soud by měl dojít k závěru, že postup obecných soudů šel za hranice ústavnosti a v jeho důsledku byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku.
Stěžovatel má za to, že soudy v situaci, kdy existuje dostatečně konstantní judikatura, i pokud mají za to, že právní úprava není dostatečně určitá, nemohou rozhodovat způsobem, který jde nad rámec povinností uložených stěžovateli zákonem, také proto, že konstantní judikatura obsahuje interpretační směrnice pro jejich rozhodování. Dovolací soud rovněž nemůže, dle jeho názoru, zcela ignorovat argumentaci vlastní judikaturou, s odkazem na to, že právní závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí nejsou zjevně nepatřičné.
Zákonný základ pro ústavně konformní postup a rozhodnutí přitom obsahuje hmotněprávní úprava interpretovaná dostatečně ustálenou a podrobnou judikaturou. Podle stěžovatele takový postup vede k porušení jeho práva na pokojné užívání majetku, protože v důsledku rozhodnutí obecných soudů, které je mimo rámec ústavnosti, musí nést zcela nepřiměřené břemeno, které navíc nemohl nijak předvídat. Toto břemeno zakládá rovněž jeho diskriminaci jako vlastníka věci, kterou výlučně z vlastních prostředků a vlastní prací vybudoval, když stejný podíl na společné věci by měl někdo, kdo se na vytvoření věcí nepodílel.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 1 Protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, protože k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Připomenul, že stěžovatel v podstatě opakuje tytéž argumenty, které již uplatnil v dovolání, s nimiž se dovolací soud vypořádal, proto na odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje. Nad rámec odůvodnění ještě doplnil (s odkazy na svoje jiná rozhodnutí), že vedlejší účastnice byla stavebníkem, protože z okolností případu není zřejmé, že jen při vytvoření stavby pomáhala, a že při posuzování právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba primárně vycházet z jejich dohody, a pokud dohoda neexistuje a z okolností případu není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některého z nich, stávají se stavebníci podílovými spoluvlastníky.
K tomu dodal, že z dokazování provedeného nalézacími soudy vyplynul relevantní úmyslu stěžovatele a vedlejší účastnice, že dům bude "jejich", což potvrzuje i skutečnost, že plánovali společnou budoucnost a že vedlejší účastnice byla na realizaci stavby zainteresována - podílela se na přípravě projektu, zaměření stavby a jako spoludlužnice uzavřela smlouvu o financování předmětné stavby. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval. Krajský soud pouze sdělil, že jeho vyjádření se kryje s odůvodněním rozsudku.
Žádost o vyjádření zaslal Ústavní soud vedlejší účastnici na adresu uvedenou v ústavní stížnosti i v rozhodnutí obecných soudů. Zásilka se vrátila zpět s odůvodněním, že ji nebylo možnost vložit do schránky adresáta, posléze obdržel Ústavní soud od stěžovatele informaci, že vedlejší účastnice má sice na této adrese trvalé bydliště, ale od května 2006 na ní již nebydlí.
Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a v podání ze dne 16.1.2013 upozornil, že Nejvyšší soud jen opakoval svoje argumenty a ústavněprávní rozměr věci zcela pominul; obsah vyjádření krajského soudu není zřejmý, proto není možností, by k vyjádření tak neurčitého obsahu stanovisko zaujal.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu