Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Yanka studio s. r. o., sídlem Bartoškova 1411/20, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem, sídlem Myslíkova 284/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 819/2025-372 ze dne 23. 5. 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti MI Estate s.r.o., sídlem Štefánikova 18/25, Praha 5 - Smíchov, 2) Milana Linharta, a 3) Vojtěcha Linharta, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice 1 podala v lednu 2022 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") návrh na zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem a jeho vypořádání ve formě prodeje a následného rozdělení výtěžku. V průběhu soudního řízení bylo mezi vedlejší účastnicí 1 a vedlejšími účastníky 2 a 3 dosaženo dohody, na jejímž základě prodala vedlejší účastnice 1 vedlejším účastníkům 2 a 3 svůj podíl na nemovitostech a zároveň se všichni účastníci dohody vzdali práva na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi nimi. Stěžovatelka, jako další spoluvlastnice, která nebyla účastnicí dohody, požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 107 000 Kč. Z důvodu zpětvzetí žaloby okresní soud řízení zastavil a o náhradě nákladů rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž neshledal, že by některý z účastníků řízení zavinil jeho zastavení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Povinnost zaplatit náklady hrazené státem uložil všem účastníkům podle výše jejich podílů na nemovitostech.
3. Stěžovatelka ve svém odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení tvrdila, že okresní soud měl rozhodnout podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť vedlejší účastnice 1 zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení a nelze tvrdit, že by řízení bylo zastaveno pro chování stěžovatelky. Stěžovatelka požadovala změnu rozhodnutí okresního soudu v tom smyslu, že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení vůči vedlejší účastnici 1 a nebude jí uložena povinnost hradit náhradu nákladů placených státem.
4. V napadeném usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") konstatoval, že řízení mající povahu iudicci duplicis je řízení specifické, ve kterém není soud vázán návrhy účastníků a pravidlem je, že žaloba je vždy podávána důvodně. Dále zdůraznil, že vedlejší účastnice 1 před podáním žaloby kontaktovala všechny spoluvlastníky s nabídkou odkupu spoluvlastnických podílů a že vedlejší účastníci 2 a 3 se do jednání aktivně zapojili a snažili se dosáhnout smírného řešení sporu. Naproti tomu poukázal na skutečnost, že stěžovatelka byla pasivní a aktivně vstoupila do řízení až v době, kdy byli ostatní účastníci blízko uzavření dohody, přičemž požadovala vypracování znaleckého posudku, který však následně rozporovala a odmítla výši vypořádacího podílu. Zmínil, že stěžovatelka jako menšinový spoluvlastník s podílem 1/28 umožnila za úplatu 38 fyzickým osobám zřídit si ve spoluvlastněném domě trvalé bydliště. Krajský soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že na posuzovaný případ nelze aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. K otázce nákladů řízení se Ústavní soud staví dlouhodobě značně rezervovaně a ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení bývají zpravidla zjevně neopodstatněné (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st 60/24 ze dne 5. 3. 2025, body 11 a 34). Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Napadená rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje Ústavní soud omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, bylo-li zasaženo i jiné základní právo stěžovatele nebo je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, např. přesah vlastního zájmu stěžovatele (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 3241/23 ze dne 9. 10. 2024). Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud proto zpravidla nepřezkoumává a nekoriguje rozhodnutí o nákladech řízení ani v případech, kdy by se neztotožňoval s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1906/20 ze dne 8. 9. 2020). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu.
10. Nyní posuzovanou věc neprovázejí žádné mimořádně okolnosti, které by dosahovaly ústavněprávní roviny. Argumentace stěžovatelky je založena pouze na odlišném výkladu podústavního práva, než jaký zvolily obecné soudy, konkrétně na tvrzené nesprávné interpretaci a aplikaci § 146 o. s. ř. ve vztahu k zastavení řízení majícího povahu iudicii duplicis. Navíc se stěžovatelka odvolává na usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (viz bod 6 výše), které spočívají na tezi, že i při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení (§ 142 o.
s. ř.), a že proto při zpětvzetí žaloby a následném zastavení řízení má být aplikována zásada procesního zavinění (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Od této teze se však odchýlil Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 59/23 ze dne 13. 9. 2023, když dospěl k závěru, že v tomto typu řízení nese každý z účastníků své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly zvláštní důvody (srov. bod 44 stanoviska). Toto specifikum zdůraznil ve svém odůvodnění i krajský soud, který upozornil, že k důvodnosti podané žaloby na rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví postačuje rozhodnutí jednoho ze spoluvlastníků nebýt již nadále spoluvlastníkem společné věci a že výlučné procesní zavinění žalobce nelze spatřovat ve zpětvzetí žaloby poté, co se účastníci řízení dohodli na požadovaném vypořádání (bod 8 napadeného rozhodnutí).
Poukázal také na skutečnost, že jednou ze základních zásad při rozhodování o nákladech řízení je kritérium spravedlnosti a přiměřenosti, přičemž podrobně popsal prvotní pasivitu stěžovatelky při snaze vedlejší účastnice 1 o mimosoudní řešení a naopak následnou aktivitu při rozporování ceny společné věci v okamžiku, kdy byli ostatní účastníci blízko uzavření dohody (srov. bod 4 výše).
11.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení nepůsobí ve světle řešeného případu zjevně nerozumně, ani jinak excesivně, aby jím mohlo být založeno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006). Z pohledu těchto zásad se krajský soud s námitkami stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. V jeho postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
12. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu