Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Marka Hostiny, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem se sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025 č. j. 10 As 17/2025-66 a o návrhu na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
1. Řízení před správními soudy se týkalo zahrnutí pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatele do Chráněné krajinné oblasti Soutok (CHKO Soutok). Stěžovatelův právní předchůdce podal proti zařazení pozemků do CHKO Soutok námitky podle zákona o ochraně přírodě a krajiny, kterým Ministerstvo životního prostředí (vedlejší účastník) nevyhovělo. Rozhodnutí o námitkách vedlejšího účastníka následně potvrdil ministr životního prostředí. Správní žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2025 č. j. 18 A 76/2024-87.
2. Nejvyšší správní soud (NSS) napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Uvedl, že stěžovatel předložil dva stěžejní argumenty: jednak chybějící předmět ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatele a zásah do jeho vlastnického práva, jednak nevyužití smluvní ochrany území. Ani jeden z těchto argumentů NSS nepovažoval za důvodný. Zaprvé stěžovatel nespecifikoval ani nedoložil, jak na pozemcích hospodaří nebo jak se sníží jejich hodnota. Tyto pozemky jsou převážně lesními pozemky nebo vodními plochami, nikoliv ornou půdou, jak tvrdil stěžovatel; i ta nicméně spadá do předmětu ochrany. Zadruhé již vedlejší účastník a městský soud vysvětlily, že vzhledem k roztříštěnosti vlastnických vztahů a území CHKO Soutok není smluvní ochrana možná.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká správním soudům a správním orgánům, že se přesvědčivě nevypořádaly s jeho argumenty. Napadený rozsudek považuje za rozporný s některými ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále vznáší argumenty proti nařízení vlády o vyhlášení CHKO Soutok. Považuje vládou zvolené řešení za neproporcionální, rozporné se zákonem a s požadavkem na přednost smluvní ochrany a projev libovůle. Nařízení vlády o vyhlášení CHKO Soutok zasahuje do vlastnického práva a práva podnikat vlastníků dotčených pozemků. Tím, že vláda a Ministerstvo životního prostředí nevyčkaly rozhodnutí soudů o jeho žalobě a dalších obdobných žalobách, došlo podle stěžovatele také k zásahu do práva na přístup k soudní ochraně.
4. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek NSS jakožto poslední rozhodnutí v soudním řízení správním, které se týkalo zařazení pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatele do CHKO Soutok, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě nepřináší žádná hájitelná tvrzení o zásahu do svých ústavně zaručených práv. Jediná stěžovatelova námitka vůči napadenému rozsudku je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel NSS vytýká, že se s jeho argumenty nevypořádal, čímž mu odepřel soudní ochranu. To ale není pravda: NSS stěžovatelovu kasační stížnost řádně projednal, vypořádal stěžovatelem uplatněné kasační námitky a neshledal je důvodnými (viz body 15-28 napadeného rozsudku a jeho rekapitulaci v bodě 2 výše). Podle Ústavního soudu napadený rozsudek netrpí ani žádnými jinými ústavně relevantními vadami.
6. Ve zbytku ústavní stížnosti už stěžovatel zůstává v obecné rovině a brojí hlavně proti samotnému nařízení vlády o CHKO Soutok, které bylo po vydání napadeného rozsudku vyhlášeno ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a nabylo účinnosti. Návrhem na zrušení nařízení vlády by se ale Ústavní soud zabýval až tehdy, byla-li by opodstatněná individuální ústavní stížnost, s níž byl návrh spojen. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu má totiž návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu akcesorickou povahu (lze jej podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě uplatnění napadeného právního předpisu či jeho části) a tento návrh proto následuje osud ústavní stížnosti. Stěžovatelova ústavní stížnost je ale zjevně neopodstatněná, jak Ústavní soud shledal výše.
7. Ústavní soud nadto odkazuje stěžovatele na nedávný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/25
, v němž plénum Ústavního soudu zamítlo návrh skupiny poslanců na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné reagoval na obdobně formulované námitky ohledně přiměřenosti nařízení vlády ve vztahu k vlastnickému právo a právu na podnikání (viz body 92-103 nálezu) a ohledně možnosti smluvní ochrany (viz body 86-87 nálezu).
8. Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok pak Ústavní soud odmítl, aniž se jím samostatně zabýval, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu