Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vistořína, zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, se sídlem Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2013, č. j. 7 Cmo 365/2012-228, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také "soud prvního stupně") ze dne 7. 6. 2012, č. j. 27 Cm 133/2009-192, bylo v námitkovém řízení proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému stejným soudem dne 28. 4. 2009, č. j. 27 Cm 133/2009-12, rozhodnuto tak, že uvedený platební rozkaz se ruší a že žalobce je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 94 096, 40- Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o němž bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 21. 3. 2013, č. j. 7 Cmo 365/2012-228, rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.) a že žádnému účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Hlavním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení byla podle odvolacího soudu skutečnost, že podle obsahu spisu stěžovateli jako žalovanému žádné náklady nevznikly. Ústavní stížnost není přípustná.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity vyjádřeném v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno setrvat na závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Podle § 237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v § 238 občanského soudního řádu. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, "kterým se odvolací řízení končí" (§ 237 o. s. ř.), je v dané věci splněna.
Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu "ve věci samé" (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci navíc jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl poučen o přípustnosti dovolání.
Stěžovatel tedy na základě výše uvedeného disponoval procesním prostředkem, na jehož základě mohl nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení byl v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba dovolání považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2013
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj