Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Leoše Janoucha, zastoupeného Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 403/2025-142, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2024 č. j. 47 Co 154/2024-126, usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 20. srpna 2024 č. j. 81 C 15/2024-117 a platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Semilech ze dne 26. června 2024 č. j. 81 C 15/2024-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., sídlem Přítkovská 1689/14, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") vydal proti stěžovateli platební rozkaz, kterým mu uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 47 571 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel vůči němu nestihl ve lhůtě podat odpor a po jejím uplynutí podal žádost o prominutí zmeškání lhůty. Odůvodnil ji administrativním pochybením jeho zaměstnanců. Zaměstnankyně, která obvykle spravuje jeho datovou schránku, byla v době doručení platebního rozkazu na dovolené a do datové schránky se přihlásila jiná zaměstnankyně, která datovou zprávu s platebním rozkazem přehlédla. První zaměstnankyně si jí všimla až po návratu z dovolené, neuvědomila si však, že k jejímu doručení došlo už přihlášením do datové schránky její kolegyní.
2. Okresní soud návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Tvrzené důvody zmeškání lhůty pro podání odporu podle něj spočívaly v nedbalosti stěžovatele při sdělování přístupových údajů do jeho datové schránky. Nepovažoval je tedy za omluvitelné. S tím se ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Pouhé pochybení zaměstnankyň stěžovatele podle něj nepředstavuje omluvitelný důvod, jelikož nejde o nijak nepředvídatelnou skutečnost, ale lze jí předcházet lepší organizací práce. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel napadá ústavní stížností samotný platební rozkaz a dále usnesení okresního soudu o jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty a navazující usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně také právo na veřejné projednání a slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že jeho rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody jedince. Závěr o takovém porušení však nelze v nyní posuzované věci učinit.
6. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily omluvitelnost důvodu, pro který zmeškal lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že zásadně nezasahuje do úvah soudu ohledně posouzení omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty, jsou-li dostatečně transparentní a je z nich zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům (viz např. usnesení ze dne 12. června 2024 sp. zn. II. ÚS 1104/24 či ze dne 31. května 2023 sp. zn. II. ÚS 511/23 , bod 14 a tam citovaná judikatura).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a zjistil, že uvedená kritéria splňují a nelze jim z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy (zejména Nejvyšší soud, ale i krajský soud) v odůvodnění napadených rozhodnutích odkázaly na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu a též popsaly, jak je aplikovaly na projednávaný případ. Odůvodnění napadených rozhodnutí působí rozumně a přesvědčivě a Ústavní soud na ně může zcela odkázat.
8. Ústavní soud proto nemá důvod do závěrů přijatých obecnými soudy zasahovat. Souhlasí, že čerpání dovolené zaměstnankyně, která obvykle spravuje datovou schránku, a přihlášení jiné zaměstnankyně opravdu představuje jen problém vnitřního administrativního chodu a nastavení přístupu k datové schránce stěžovatele. Nezakládá okolnost tak nepředvídatelnou a závažnou, aby ji bylo možné považovat za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že neví, jaká opatření pro vyloučení pochybení měl učinit, lze jen na okraj zmínit, že mohlo jít třeba o zajištění důkladnějšího zaučení ze strany zastupované zaměstnankyně, která čerpala dovolenou, anebo systém dvojí kontroly či důsledná evidence přijatých zpráv. Možností je rozhodně několik a řešení má zejména spočívat v podnikatelském úsudku stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítal, že by obecné soudy měly přihlížet k povaze zmeškaného úkonu a také k povaze sporu a výši pohledávky, kterou bude muset hradit po zmeškání lhůty. Ústavní soud především souhlasí s Nejvyšším soudem (viz bod 14 jeho napadeného usnesení), že stěžovatel ani neuvádí žádné specifické okolnosti, které by jeho případ provázely a měly by být brány v potaz. Naopak vzhledem k tomu, že výše pohledávky nepřesahuje práh bagatelnosti, těžko ji lze chápat jako zásadní okolnost. Nemůže být ani podstatné to (natožpak z ústavněprávního hlediska), že stěžovatel promeškal lhůtu jen o čtyři dny.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu