Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. L., zastoupené Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 26. května 2022 č. j. 72 Co 3/2022-3349 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 4 P 21/2012-3101, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého J. V. a 2) J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") výrokem III. v záhlaví specifikovaného rozsudku změnil dosavadní rozhodnutí týkající se úpravy styku druhého vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s prvním vedlejším účastníkem (dále jen "nezletilý") tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém kalendářním měsíci dvakrát vždy od pátku 19:00 hodin do neděle 19:00 hodin s tím, že vybrané termíny stěžovatelka (dále též "matka") otci oznámí do konce 2. předchozího měsíce zpětně na e-mail. Dále bylo stanoveno, že tato úprava se neuplatní o hlavních prázdninách, kdy otec je oprávněn stýkat se s nezletilým tři týdny, přičemž matka je povinna oznámit otci na stejný e-mail do ledna příslušného roku nejvýše dva termíny táborů a soustředění nezletilého v celkové délce nepřevyšující tři týdny, otec je povinen s tím nekolidující termíny styku matce oznámit zprávou na telefon do dubna příslušného roku. Úprava styku týkající se ostatních prázdnin, podmínek předání a převzetí, stejně tak v případě, že rodiče nevyužijí dle předchozích vět možnost určit termíny styku, zůstala nedotčena.
3. Okresní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že jsou dány důvody pro změnu úpravy styku otce s nezletilým, neboť z provedeného dokazování zjistil, že nezletilý se dlouhodobě intenzivně věnuje sportu - judu a plavání, přičemž ho to velmi baví a dobře se umisťuje na závodech. Okresní soud na základě provedeného dokazování shledal, že nezletilého mrzí, že v době určeného styku s otcem mu pravidelně není umožněno se sportovních aktivit účastnit. V návaznosti na výše uvedené okresní soud změnil podmínky tak, aby nezletilému, prostřednictvím matky, umožnil vybrat, ve kterých termínech má být u otce, aby mohl své sportovní aktivity zaměřit do zbývajících období.
4. Mimo jiné i proti zmíněnému výroku III. rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, na základě kterého Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že změnil rozsudek okresního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 4 P 21/2012-1925 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 54 Co 709/2015-2191 v částech týkajících se úpravy běžného styku otce s nezletilým a dále styku o hlavních školních prázdninách tak, že otec je oprávněn a povinen stýkat se s nezletilým vždy dvakrát v každém kalendářním měsíci od pátku 17:00 hodin do neděle 19:00 hodin s tím, že zvolené konkrétní termíny těchto dvou běžných styků oznámí matka otci vždy nejpozději do 10. dne předchozího kalendářního měsíce e-mailem, a o hlavních školních prázdninách počínaje rokem 2023 po dobu dvou na sebe navazujících týdnů a jednoho dalšího na ně nenavazujícího týdne s tím, že matka je oprávněna vždy do 15. března toho kterého roku určit e-mailem na adresu otce, ve kterých třech kalendářních týdnech hlavních školních prázdnin nelze styk otce s nezletilým uskutečnit z důvodů letních táborů a soustředění nezletilého, zvolené termíny styků tomuto oznámení matky odpovídající je otec povinen matce následně sdělit vždy nejpozději do 30. dubna toho kterého roku. Dále bylo stanoveno, že neučiní-li matka oznámení uvedeným způsobem, je otec oprávněn a povinen stýkat se s nezletilým v kalendářním měsíci, pro nějž nebyly termíny matkou zvoleny, v prvních dvou sudých týdnech do tohoto kalendářního měsíce zasahujících, vždy od pátku 17:00 hodin do neděle 19:00 hodin. Neurčí-li matka uvedeným způsobem týdny, v nichž nelze o hlavních školních prázdninách styk otce s nezletilým uskutečnit, je otec oprávněn učinit volbu tří týdnů pro styk s nezletilým o hlavních školních prázdninách bez omezení a je povinen zvolené termíny matce sdělit vždy nejpozději do 30. dubna toho kterého roku. Ve zbývajícím rozsahu, jde-li o úpravu styku otce s nezletilým, zůstal rozsudek okresního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 4 P 21/2012-1925 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 54 Co 709/2015-2191 beze změny (výrok I.).
5. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že danou úpravou bude mít nezletilý do budoucna zajištěnou možnost volby účastnit se závodů, které v tom kterém měsíci bude považovat za důležité, a podle toho zvolit tomu odpovídající termíny dvou víkendových styků s otcem. Poukázal na to, že sám nezletilý při provedeném pohovoru s takovou myšlenkou souhlasil. Dodal, že jde o kompromis, který bude současně nadále respektovat předchozí (obecně platné) závěry přijaté v souvislosti s úpravou styku otce s nezletilým spočívající v tom, že nelze otci jako nepečujícímu rodiči diktovat, jakým způsobem má jemu vyměřený čas s nezletilým trávit. Obdobně bylo pro období letních prázdnin umožněno, aby si nezletilý sám, prostřednictvím matky, nejprve určil termíny prázdninových táborů a soustředění v celkové délce tří týdnů, které bude otec povinen ve své navazující volbě respektovat. Krajský soud konstatoval, že takovou úpravou bude nezletilému napomoženo alespoň dílem skloubit sportovní aktivitu s právem nepečujícího rodiče na styk s ním a že jde o úpravu souladnou s judikaturou Ústavního soudu kladoucí důraz na respektování zájmů a přihlížení k postojům nezletilých dětí v řízeních, která se týkají úpravy jejich poměrů. Závěrem krajský soud apeloval na matku, že se tato nenachází v pozici, v níž by mohla sama nad rámec provedené úpravy posuzovat, zda nezletilého ke styku s otcem předá či nikoliv podle toho, jak důležité závody se v termínu, který v důsledku provedené (či naopak neprovedené) volby nakonec připadl otci, uskuteční.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu se zájmem a přáním nezletilého. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
(pozn. N 110/77 SbNU 607, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Stěžovatelka tvrdí, že nezletilý opakovaně vyslovil svůj názor ohledně jeho styku s otcem a popsal svůj vztah ke sportu. Má za to, že otec nezletilého ve sportu nepodporuje, nechce jej vozit na závody v době, kdy podle rozhodnutí soudu musí být u něj. Uvádí, že nezletilý se opakovaně vyjádřil, že by se mu líbilo, kdyby neměl stanoveno povinně, kdy se má s otcem stýkat, případně by mu vůbec nevadilo, kdyby se stýkal s otcem třeba pouze dvakrát ročně. Podle stěžovatelky obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost přání nezletilého, což má za následek nesprávnost rozhodnutí, které je v rozporu jak s přáním nezletilého, tak s jeho zájmem. Nezletilý má dvanáct let a je podle stěžovatelky natolik vyspělý, že je schopen adekvátně vyhodnotit situaci se všemi důsledky. Soud by měl proto rozhodnout podle jeho přání. A měl by přihlédnout k tomu, že dítě roste a postupem času se jeho zájmy, koníčky a způsob trávení volného času mění. Zvláště v pubertě a během dospívání může mít i mnoho dalších zájmů, které dříve nemělo. Někdy může dítě cítit, že chce o víkendu jiný program než přejíždět z místa bydliště do města, kde žije druhý z rodičů, aby tam trávilo svůj čas. Nezletilý podle mínění stěžovatelky nechce trávit s otcem tolik času, jak bylo nastaveno rozhodnutím soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Bez ohledu na to, kdo rozvrat vztahů mezi otcem a synem způsobil a kdo na něm má větší či menší vinu, však je podle ní iluzorní představovat si, že právo, resp. soud může svou autoritou lidským citům poručit. Soudní úprava styku nezletilého s nepečujícím rodičem by měla být nástrojem sledujícím prosperitu dítěte, nikoliv podkladem pro jeho poškozování a pronásledování, perzekuci, či dokonce kriminalizaci rodiče druhého, k čemuž v důsledku soudních rozhodnutí v tomto případě podle stěžovatelky dochází.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004
sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
12. Stěžejní námitkou stěžovatelky v nyní posuzované věci je její opakované tvrzení, že nezletilý nechce trávit s otcem tolik času, jak bylo nastaveno rozhodnutím soudu, neboť ho otec odmítá podporovat ve sportu, který provozuje. Danou námitkou se zabývaly již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování v podstatě shodně (krajský soud styk otce s nezletilým jen drobně poupravil) nastavily úpravu styku otce s nezletilým tak, aby měl nezletilý do budoucna zajištěnu možnost volby účastnit se závodů, které v tom kterém měsíci bude považovat za důležité, a podle toho zvolit tomu odpovídající termíny dvou víkendových styků s otcem. Sám nezletilý při provedeném pohovoru krajským soudem s takovou myšlenkou souhlasil. Pro období letních prázdnin bylo pak umožněno, aby si nezletilý sám, prostřednictvím matky, nejprve určil termíny prázdninových táborů a soustředění v celkové délce tří týdnů, které bude otec povinen ve své navazující volbě respektovat. Z uvedeného je zřejmé, že nešlo o rozhodnutí v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2943/14
, podle kterého je nutno přání dítěte, je-li dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.
13. Ústavní soud konstatuje, že rozhodující soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly jeho závěry. Přihlédly k nejlepšímu zájmu a postoji nezletilého s cílem, aby nastolenou úpravou bylo nezletilému umožněno alespoň částečně skloubit sportovní aktivitu s právem otce coby nepečujícího rodiče na styk s ním. Závěry okresního soudu a krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje každému z rodičů, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilého dítěte při současném respektování práv jeho rodičů.
14. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
15. V posuzované věci byla rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu odůvodněna způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry rozhodujících soudů a polemikou s nimi. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu