Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Liborem Morávkem, advokátem, Křižovnické náměstí 193/2 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2008, č. j. 22 C 181/2006-62, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 53 Co 151/2009-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2002, č. j. 32 C 51/99-56, byl stěžovatel (tehdy žalovaný) odsouzen k zaplacení částky 10.655,- Kč spolu s částkou 6.850,- Kč na nákladech řízení. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.12. 2002, č. j. 21 Co 396/2002-80. Rozsudek Městského soudu v Praze však nebyl opatřen otiskem úředního razítka soudu v rozporu s ustanovením § 22 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
Dle názoru stěžovatele absence otisku úředního razítka soudu je tak zásadní vadou rozsudku, že se vůbec o rozsudek nejedná. Přesto byla podle tohoto rozsudku provedena exekuce vůči stěžovateli na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2003, č. j. 13 Nc 15674/2003-6, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 58 Co 186/2004-21, a to celkem pro částku 26.880,60 Kč.
Stěžovatele dodal, že shora popsaná exekuce "představuje škodu", za jejíž způsobení odpovídá žalovaná. Proto podal žalobu proti České republice, která však byla v záhlaví citovanými rozhodnutími zamítnuta. Stěžovatel má zato, že provedením exekuce na základě neexistujícího rozsudku byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) garantovaná mu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Výjimku z tohoto pravidla mj. představuje ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Z části II tohoto usnesení mj. vyplývá, že se stěžovatel na obranu svých práv rozhodl podat dovolání, jež by bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by tak Nejvyšší soud uznal. Při podání dovolání však nesplňoval podmínku povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1, první věta o. s. ř.). Tento nedostatek neodstranil, ani přes výzvu soudu, byť byl poučen o tom, jaké důsledky neodstranění tohoto nedostatku bude mít. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel si zvolil určitou procesní taktiku, v rámci níž však řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje; to proto, že procesní úkon (dovolání), který použil, neučinil perfektním.
V právě projednávané věci není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387)]. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že i obsahově by ústavní stížnost ztěží obstála; stěžovatel mohl být se svojí žalobou před obecnými soudy těžko úspěšný, neprokázal-li podmínku stanovenou § 8 zákona č. 82/1998 Sb., jejíž splnění je pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nutné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler v. r. soudce zpravodaj