Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 8 Tdo 1575/2017-33, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2017 č. j. 11 To 259/2017-1177 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. dubna 2017 č. j. 3 T 162/2016-1122, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. června 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 5. dubna 2017 č. j. 3 T 162/2016-1122 uznal stěžovatele vinným v bodě 2) jako spolupachatele zločinem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a v bodě 3) přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 trestního zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil způsobem ve výroku tohoto rozsudku konkretizovaným. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského či jiného podnikání v oblasti finančního poradenství v oblasti nemovitostí, v trvání 5 let. Společně s obžalovanou L. D. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému V. M. částku 1 384 430 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel podal do rozsudku soudu prvního stupně odvolání do všech jeho výroků. Odvolání podala i L. D. a státní zástupce, který podal odvolání ve prospěch L. D., směřující výhradně proti zprošťujícímu výroku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2017 č. j. 11 To 259/2017-1177 odvolání podané stěžovatelem zamítl podle § 256 trestního řádu.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. března 2018 č. j. 8 Tdo 1575/2017-33 podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru jsou všechna napadená rozhodnutí nezákonná, přičemž tuto nezákonnost spatřuje ve skutkových i právních vadách předmětných rozhodnutí. Nezákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel spatřuje v tom, že tento soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc následně nesprávně právně posoudil. Odvolací i dovolací soud poté vyšly z chybně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně a věc v rámci opravných prostředků nesprávně právně posoudily. Podle názoru stěžovatele byla v řízení porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny podle § 2 odst. 2 trestního řádu.
6. Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 2), stěžovatel je toho názoru, že soudy jeho jednání měly vyhodnotit jako jednání s následky soukromoprávními a nikoli trestněprávními, kdy byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. V případě nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 3) se stěžovatel domnívá, že se vůbec nejedná o trestný čin, neboť absentují některé ze znaků skutkové podstaty daného trestného činu s tím, že materiálně nemohla být skutková podstata vůbec naplněna a jako v případě skutku pod bodem 2) byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
7. Pokud jde o skutek pod bodem 2), podle názoru stěžovatele si poškozený V. M. svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, přistoupil zcela dobrovolně k nejisté dispozici s vlastním nemovitým majetkem a důsledky, které z této dispozice vznikly, se měly vypořádat prostřednictvím institutů soukromého práva. Stěžovatel zdůraznil, že veškerá svá jednání činil s úmyslem uchránit nemovité věci poškozeného před dražbou, kdy poškozený nebude na přechodnou dobu vlastníkem nemovitých věcí, fakticky je však bude využívat jako doposud. Úspěšnost celého poměrně složitého procesu, resp. záchrany, však nebyla a ani nemohla být stoprocentní, o čemž byl poškozený stěžovatelem informován. Trestněprávní řešení nejisté dispozice poškozeného s vlastním nemovitým majetkem podle názoru stěžovatele není na místě a orgány činné v trestním řízení, resp. soudy měly postupovat v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 trestního zákoníku podle zásady subsidiarity trestní represe.
8. Pokud jde o skutek pod bodem 3), stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením skutku soudy, které dovodily, že stěžovatel naložil s prostředky získanými od banky jiným způsobem, než jak bylo ve smlouvě uvedeno. Podstatou úvěrové smlouvy bylo uhrazení kupní ceny, přičemž jak bude kupní cena uhrazena, je vždy na vůli účastníka smlouvy, případně jiných oprávněných osob. V případě trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 trestního zákoníku se chrání především banka, resp. úvěrová společnost, která úvěr poskytuje. Vzhledem k okolnostem případu však ten, kdo měl být jednáním poškozen, byl poškozený, nikoli banka, která svůj úvěr má zajištěn zástavním právem na nemovitých věcech poškozeného a splátky úvěru jsou jí řádně placeny. S tím souvisí i chybějící následek trestného činu, tedy porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Je proto otázkou, zda za situace, kdy poškozeným byl poškozený, je jednání v rámci skutku pod bodem 3) vůbec trestným činem, tj. zda byla především materiálně naplněna skutková podstata trestného činu podle § 211 trestního zákoníku, a to zejména s ohledem na objekt trestného činu (jakým způsobem či zda vůbec byl porušen) a následek trestného činu (zda vznikla újma na tom objektu, který předpokládá trestní zákoník). Podle názoru stěžovatele se žádný ze soudů, který ve věci rozhodoval, s touto otázkou řádně nevypořádal, a proto předmětná rozhodnutí trpí mimo namítaných vad také vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění, které činí napadená rozhodnutí v této části nepřezkoumatelnými.
9. Stěžovatel má za to, že svým jednáním znaky trestného činu nenaplnil. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853).
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces, ani k porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
13. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
14. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
15. Soud prvního stupně v případě skutku pod bodem 2) uvedl, že oba obžalovaní způsobili poškozenému škodu ve výši 1 384 430 Kč, což je časová hodnota nemovitosti ke dni převodu vlastnického práva. Poškozený v důsledku podvodného jednání pozbyl vlastnické právo k nemovitosti, aniž by mu bylo poskytnuto jakékoliv protiplnění. Na jeho majetku tak vznikla škoda ve smyslu znaku podmiňujícího užití vyšší trestní sazby podle § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
16. Ke skutku pod bodem 3) okresní soud uvedl, že S. M. uzavřela v listopadu 2011 s Hypoteční bankou, a. s., smlouvu o úvěru na částku 700 000 Kč, přičemž účelem smlouvy měl být podle smluvního ujednání nákup nemovitosti od poškozeného. Dlužník ze smlouvy, tj. S. M. se tedy ve smlouvě zavázala úvěrem získané prostředky užít výhradně na koupi nemovitosti. V souvislosti s úvěrovou smlouvou byla mezi S. M. a poškozeným uzavřena kupní smlouva o prodeji nemovitosti. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že tato kupní smlouva byla ve své podstatě tzv. disimulovaným právním úkonem, neboť podstatnou náležitostí každé kupní smlouvy je především zaplacení kupní ceny.
V dané věci kupní cena poškozenému zaplacena vůbec nebyla a svou povahou má učiněná smlouva znaky spíše smlouvy darovací, nikoliv kupní. Čerpané prostředky byly použity nikoliv na zaplacení kupní ceny, nýbrž na úhradu závazku L. D. ve výši 290 000 Kč, kdy zbylý obnos ve výši 410 000 Kč byl převeden na účet M. J., odtud pak 150 000 Kč D. P. a následně 100 000 Kč S. M. Není přitom významné, že distribuce čerpaných finančních prostředků na příslušné účty byla provedena v souladu se zněním smlouvy. Podstatné je, že fakticky tyto prostředky nebyly použity na zaplacení kupní ceny, veškeré prostředky naopak byly fakticky použity na zcela jiné, shora popsané účely.
K námitce obhajoby okresní soud uvedl, že pachatelem tohoto trestného činu bude zpravidla dlužník, ale může jím být kdokoliv (viz zákonný text příslušné skutkové podstaty obsahující výraz "kdo", nikoliv např. "dlužník"). Příkaz k čerpání úvěru sice formálně učinila sice S. M., ale ta k tomu byla pouze coby účastník smlouvy využita stěžovatelem, který celou transakci řídil a koordinoval postup všech zúčastněných osob, které se ostatně ani vzájemně neznaly. Skutek tak byl spáchán nepřímým pachatelstvím ve smyslu § 22 odst. 2 trestního zákoníku, neboť S.
M. nejednala zaviněně, když neznala protiprávní pozadí celé věci. Pokud bylo dále namítáno, že dispozice s čerpanými prostředky zcela odpovídala vůli stran kupní smlouvy, tak okresní soud uvedl, že tato vůle zjevně nebyla vážná, neboť vůli stran neodpovídala, platební místa byla určena stěžovatelem v součinnosti s L. D., kteří jako jediní znali skutečný smysl a účel dispozice s čerpanými prostředky.
17. Odvolací soud námitky stěžovatele do skutkových zjištění okresního soudu pod body 2) a 3) napadeného rozsudku shledal nedůvodnými s tím, že je odvolací soud považoval za úplná a správná, přičemž stěžovatel nesprávnost skutkových zjištění ad 3) ani nenamítal. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení o správnosti použité právní kvalifikace soudem prvního stupně a plně se s ní ztotožnil. Možnost odvrácení bezprostřední hrozby exekuce předložil poškozenému stěžovatel v postavení finančního poradce, z tohoto titulu mu poškozený důvěřoval, nadto mu předkládaný návrh potvrdila i L. D., která zprostředkovala kontakt mezi stěžovatelem a poškozeným, a které jako sousedce a policistce poškozený důvěřoval. Nad rámec odůvodnění okresním soudem odvolací soud uvedl, že skutečnost, že stěžovatel sám nebyl účastníkem úvěrové smlouvy, nevylučuje spáchání přečinu úvěrového podvodu, neboť trestný čin úvěrového podvodu není trestným činem s tzv. omezeným okruhem pachatelů.
18. Stěžovatel v podaném dovolání vznesl v podstatě dvě zásadní námitky, v prvé řadě oponoval závěru nižších soudů, zda jeho příslib navrácení nemovitosti poškozenému do tří měsíců od podpisu kupní smlouvy mohl naplnit znak "uvedení v omyl" ve smyslu § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Obdobně polemizoval s právní kvalifikací skutku pod bodem 3) výroku rozsudku podle § 211 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž zpochybnil, že by finanční prostředky byly použity na jiný než určený účel. Dovolací soud se s námitkami vznesenými stěžovatelem neztotožnil a uzavřel, že stěžovatel svým cíleným a předem naplánovaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku po stránce objektivní i subjektivní podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dán je i následek v podobě obohacení obou obviněných, korespondující se značnou škodou, kterou utrpěl poškozený. Jednání obviněných dosahuje též vysoké společenské škodlivosti, neboť za účelem vlastního finančního prospěchu ve své podstatě připravili důvěřivého důchodce (který se navíc snažil z titulu dobrých sousedských vztahů pomoci obviněné L. D.) o jeho dům. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani druhé části dovolací argumentace týkající se skutku popsaného pod bodem 3). Skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 trestního zákoníku je naplněna, jestliže pachatel bez souhlasu věřitele, nikoli v malém rozsahu, požije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. K tomu v posuzovaném případě na základě jednání stěžovatele nepochybně došlo. Pokud stěžovatel poukazoval na to, že nebyl účastníkem smlouvy o úvěru, dovolací soud zdůraznil, že tato skutečnost nebrání tomu, aby byl shledán pachatelem trestného činu. Subjektem trestného činu úvěrového podvodu může být kterákoliv fyzická i právnická osoba, tedy i osoba odlišná od dlužníka. Přitom k žádnému nákupu nemovitosti nedošlo a tím pádem prostředky čerpané účelovým úvěrem ani nemohly být za tímto účelem použity.
19. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a s námitkami vznesenými stěžovatelem se vypořádaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
20. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
21. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Presumpce neviny ovšem neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc (srov. usnesení ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 2426/16 ). Ústavní soud má za to, že komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v předmětném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele.
22. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s vznesenými námitkami stěžovatele vypořádaly v průběhu řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
23. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu