Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. arch. P. K., zast. Mgr. Alenou Tichou, advokátkou, sídlem ul.
28. října 14, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2011, č.j. 26 Cdo 2168/2010-68, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8.10.2009, č.j. 36 Co 111/2009-52, a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22.1.2009, č.j. 11 C 49/2007-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu po vedlejších účastnicích domáhal vyklizení bytu ve svém vlastnictví s tvrzením, že oba užívají tento byt bez právního důvodu. Byt jim pronajal na dobu určitou, podle § 676 odst. 2 obč. zákoníku se sjednaný nájem prodlužoval, po změně právní úpravy toto ustanovení nebylo možné použít. Dále uvedl, že se smlouvou k tomuto bytu byla uzavřena i dohoda o odstupném v částce 160 000,- Kč, která byla vázána na vyklizení uvedeného bytu do 31.3.2004 (tudíž vedlejší účastníci nemohli odstupné nárokovat).
Okresní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl. V průběhu dokazování soud zjistil, že podpis prvního vedlejšího účastníka na nájemní smlouvě se stěžovatelem nebyl jeho pravým podpisem, tudíž smlouvu hodnotil jako nicotný právní úkon. Dále konstatoval, že nebyla splněna povinnost původního žalobce (společnosti Kopal a syn, s.r.o.) přidělit náhradní byt, a že stěžovatelovo jednání je navíc v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel řádným opravným prostředkem argumentujícím údajnými nesprávnými právními závěry a setrvávajícím na názoru, že vedlejší účastníci užívají jeho byt bez právního důvodu.
Krajský soud shledal, že odvolání není důvodné a prvostupňový rozsudek potvrdil. Připomenul, že okresní soud vycházel ze skutkového stavu, který účastníci svojí aktivitou určili, že před soudem proběhlo řádné dokazování, okresní soud vycházel z důkazů navržených účastníky a veškeré důkazy řádně provedl a dospěl ke správným skutkovým zjištěním (proto odvolací soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu a odkázal na něj). Výslovně zdůraznil, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi svědilo právo nájmu k bytu v Pražské 18, v Jablonci nad Nisou, které skončilo přivolením soudu k výpovědi z nájmu ve prospěch společnosti Kopal a syn, s.r.o., přičemž vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění náhradního bytu (zde upozornil, že šlo o nesprávné rozhodnutí o bytové náhradě, neboť nájemci náležel přiměřený náhradní byt) a uzavřel, že k přidělení náhradního bytu na dobu neurčitou dosud nedošlo.
S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu připomenul, že ochrana, které nájemce požíval za trvání nájemního vztahu k vyklizovanému bytu, by mu měla být poskytnuta i ve vztahu k bytu náhradnímu, tudíž by bylo v rozporu s účelem a smyslem úpravy bytových náhrad, jestliže by za zásadně rovnocenný mohl být považován byt zajištění pouze na dobu určitou. Posléze krajský soud hodnotil zvolené řešení potřeby uvolnění bytu v Pražské ulici uzavřením dvou smluv s vedlejšími účastníky a ztotožnil se s názorem, že dokument nazvaný "Smlouva o nájmu" je z důvodu absence pravého podpisu prvního vedlejšího účastníka neexistujícím právním úkonem a stěžovateli vysvětlit, proč nemůže být tato smlouva považována za relativně neplatnou.
Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že vedlejší účastníci užívají jeho byt bez právního důvodu, ale že jim svědčí nadále právo užívat byt v Pražské ulici, a to až do zajištění nájmu na dobu neurčitou. V návaznosti na tento závěr se odvolací soud ztotožnil s aplikací § 3 obč. zákoníku, a konkretizoval, že stěžovatel, který je osobně provázán se společností Kopal a syn, s.r.o., se snažil obejít povinnost k zajištění náhradního bytu poskytnutím nájmu na dobu určitou; tudíž jeho postup hodnotil jednak jako obcházení zákona o povinnosti zajistit náhradní byt na dobu neurčitou i jako výkon práva uplatněný v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění uvedl, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Dále odkázal na vlastní judikaturu, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia a konstatoval, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu ve shodě se soudem I.
stupně dovodil, že vyklizení vedlejších účastníků z předmětného bytu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova představa o právním posouzení jeho věci (žaloby na vyklizení bytu v jeho vlastnictví) obecnými soudy. Jak vyplývá z bodu II. odůvodnění, byla jeho věc posouzena v řádném dvojinstančním procesu, v němž soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něj i adekvátní a správné právní závěry; jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 obč. soudního řádu), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III.
ÚS 23/93 ). Také v této věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti; rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je v souladu s vlastní konstantní judikaturou a také s judikatorními závěry Ústavního soudu (nemohlo proto dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl.
4 Ústavy Nejvyšším soudem). Nutno ještě připomenout, že omezení vlastnického práv k jednotce ve vlastnictví stěžovatele dochází, ale nejde o situaci, na kterou by dopadal čl. 11 odst. 4 Listiny. Jak správně konstatoval krajský soud, vedlejší účastníci užívají tento byt bez právního důvodu, ale společnost Kopal a syn, s.r.o., se kterou je stěžovatel osobně provázán, dosud nesplnila svoji povinnost poskytnout vedlejšímu účastníkovi náhradní byt, tudíž jeho požadavku na vyklizení bytu (v kontextu s dalšími skutkovými zjištěními obecných soudů, zejména v důsledku snahy o uvolnění původního bytu) neposkytly (důvodně) právní ochranu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tento závěr nebylo ani třeba posuzovat stěžovatelův návrh na postup Ústavního soudu podle § 39 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu