Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Praha 6, Střešovická 31, PSČ: 162 00, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, čj. 12 Co 77/2007 - 479, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 6. 2006, čj. P 228/2005 - 290, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatele neměly obecné soudy ke svěření nezletilé do výchovy matky dostatečné podklady, nebraly zřetel na rozpory v provedených důkazech. Matka nezletilé v době těhotenství bezdůvodně opustila společnou domácnost a soudy k tomu nepřihlédly. V odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu existují rozpory, když na jedné straně konstatuje, že matka nebránila ve styku nezletilé se stěžovatelem, na druhé straně vydal tentýž soud dvě předběžná opatření, v nichž je uvedeno, že stěžovateli je znemožněn jakýkoli styk s nezletilou.
Stěžovatel zpochybnil výchovné prostředí u matky a její schopnosti dítě vychovávat, poukázal na nevhodné podmínky pro styk, které mu matka, zejména zpočátku, poskytovala. Za takové situace je chybou obecných soudů, že odmítly provést důkazy znaleckými posudky z oboru psychiatrie a psychologie. S přihlédnutím k namítaným okolnostem tak nerespektovaly zájem dítěte. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nejde jen o výklad běžného práva, závěry obou soudů jsou, podle něj, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Obecné soudy tak porušily ustanovení § 1, § 120, § 122 a § 132 OSŘ, § 26 odst. 4 zákona o rodině, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 3, čl. 9, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále "Úmluva"). Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že závěry svého rozhodnutí podrobně odůvodnil a nemá, co by k nim dodal. Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 9 Úmluvy neshledává odůvodněným.
Obvodní soud uvedl, že ve věci provedl pečlivé a obsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu, které právně posoudil a rozhodl v souladu se zákonem. Většinu svých námitek uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy. I nadále napadá zejména odchod matky ze společné domácnosti a její rozhodnutí ukončit partnerský vztah. K námitce o aplikaci ust. § 26 odst. 4 zákona o rodině uvedl, že rozhodnutí neobsahuje žádné rozpory, nařízená předběžná opatření neznamenají, že matka brání otci ve styku s nezletilým, dostačujícím důvodem pro jejich nařízení je již neschopnost rodičů dohodnout se na rozsahu a průběhu styku.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim nepřihlížel a stěžovateli je proto ani nezasílal k případné replice.
Stěžovatel jednak nesouhlasí s tím, jak a v jaké míře byly provedeny důkazy, za stěžejní nedostatek považuje neprovedení znaleckých posudků. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu zřetelně vyplývá, z jakých důvodů neprovedl další, stěžovatelem navržené důkazy (str. 3): Jeho postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Tvrzení stěžovatele o rozporu provedených důkazů a právních závěrů obecných soudů je také nepřípadné. Podobně selektivně nelze přistupovat ani k interpretaci právních předpisů, např. ust. § 26 zákona o rodině. Kromě stěžejního zájmu dítěte soud posuzuje ve smyslu § 26 odst. 5 zákona o rodině i to, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu. Ústavní soud neshledal ústavně právní deficity ani v důkazním řízení ani v interpretaci podústavního práva, jak je provedly obecné soudy.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu