Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti města Oslavany, se sídlem městského úřadu v Oslavanech, náměstí 13. prosince 2, IČO: 00282286, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová ul. 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 497/2008-776 ze dne 3. června 2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti G&C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House 60 Windsor Avenue, London SW 19 2RR (dříve LawFord House, Albert Place London, N3, 1QB) Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod č. No. 6701826, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil rozhodčí doložku, když shledal, že je neplatná a spor zahájený před obecnými soudy před nimi bude dále probíhat. Své přesvědčení o nesprávnosti úvah odvolacího soudu podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že odvolací soud nemůže při své rozhodovací činnosti odkazovat na judikaturu pozdější (následující po datu uzavření rozhodčí doložky), neboť by tím porušil princip právní jistoty, kterému se dává při změně soudní judikatury přednost před změnou rozhodovací praxe.
5. Ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Ústavní soud prostřednictvím sítě internet z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp) zjistil, že řízení ve věci samé před obecnými soudy již nepokračuje, protože byl návrh ve věci samé žalobcem (vedlejším účastníkem) vzat zpět; k dotazu Okresní soud Brno-venkov sdělil, že řízení bylo jeho usnesením č. j. 27 C 50/2007-1011 ze dne 11. 7. 2012 zastaveno; právní moci nabylo dne 6. 8. 2012.
7. Je tak zřejmé, že v řízení před obecnými soudy bylo dosaženo přesně toho stavu, který byl koherentní s názorem stěžovatele a kterého hodlal - prostřednictvím zásahu Ústavního soudu - dosáhnout.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Obecně to znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a přesto nedosáhl zamýšleného stavu. Výjimku z tohoto předpokladu představuje ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
9. Ústavní soud má za to, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, resp. že v souzeném případě byl s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh, neboť řešení otázky ústavní stížností nastolené by dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením. Proti nastolenému stavu (zásahu orgánu veřejné moci) bylo lze brojit odvoláním ve věci samé [ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo (posléze) žalobou pro zmatečnost [ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
10. Nad rámec uvedeného je nutné dodat, že souzený případ je výjimečně specifický. Z uvedených informací (viz bod 6 a 7 shora) totiž vyplynulo, že stěžovatelem předestřený "závadný" stav byl v řízení odstraněn a nastolen tentýž stav, jaký stěžovatel považoval za souladný s ústavním pořádkem, byť se tak stalo z důvodů spočívajících v aktivitě vedlejšího účastníka, a tedy mimo ovlivnitelný dosah stěžovatele; to však nic nemění na faktu, že tím důvod pro zásah Ústavního soudu odpadl. Z tohoto důvodu není ani v možnostech ani v pravomoci Ústavního soudu, aby stěžovatelem předestřený stav, vyvolaný napadeným rozhodnutím, nějak reparoval; zásah, proti kterému stěžovatel brojil, tu sice v době zahájení řízení o ústavní stížnosti byl (trval), avšak v době rozhodování Ústavního soudu již byl odklizen a eventuální vyhovující výrok Ústavního soudu by měl jen akademickou povahu; nález by pro stěžovatele neměl žádný právní význam.
Obnovení statu quo ante, event. zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci, je proto pojmově vyloučen [§ 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Z hlediska posouzení dodržení přípustnosti ústavní stížnosti, spočívající v její subsidiaritě (tzv. prostředku ochrany základních práv a svobod poslední instance), tak vznikla situace obdobná, jako kdyby na základě uplatněného opravného prostředku (anebo v rámci autoremedury) došlo ke kasaci napadeného rozhodnutí, a nastal tím stav, stran nějž by bylo možné konstatovat, že k zásahu vůbec nedošlo.
I kdyby tedy Ústavní soud shledal v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že s ústavní stížností byl spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, musel by návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2012
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj