Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem Komenského 939/21a, 468 61 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 3 Tdo 538/2019-802, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu si podal stěžovatel předmětnou ústavní stížnost, v níž namítl porušení zásady ne bis in idem. Dovoláním nejvyššího státního zástupce brojil proti posouzení jedné dílčí částí skutku, která podle soudů nižších stupňů již nebyla schopna ani přestupkového postihu. Podání samotného dovolání považuje stěžovatel za nepřípustné. Zásahy ze strany státní moci považuje stěžovatel za neproporcionální, provedená domovní prohlídka byla dle jeho názoru nezákonná. Trestní řízení je podle stěžovatele nepřiměřeně dlouhé.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10
ze dne 12. 9. 2012).
V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatel brojí proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Je zřejmé, že obecné soudy se budou danou věcí ještě zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené považovat za předčasnou. Pokud stěžovatel stran přípustnosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2832/18
, nutno uvést, že v dané věci Nejvyšší soud nerespektoval zákonné limity, které mu při přezkumu trestní řád vymezuje. Právě projednávaný případ je odlišný v tom, že okresní soud se bude zaobírat tím, zda vytýkaným jednáním nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přestupku, podle zvláštního právního předpisu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj