Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem v Praze 2, Legerova 44, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s majetkovými poměry a příjmy rodiny v rozhodné době.
Základní pochybení však spatřuje v tom, že ústní jednání dne 19. 6. 2007 proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv ho jeho právní zástupce z důvodu nemoci omluvil a současně také sdělil soudu, že došlo k ukončení právního zastoupení. Další termín jednání soud stanovil na 3. 9. 2007. Na toto jednání nebyl stěžovatel vůbec řádně předvolán; jednání opět proběhlo v jeho nepřítomnosti, takže neměl možnost uplatnit veškeré námitky proti žalobě na výživné manželky. Stěžovatel tvrdí, že v době, kdy bylo předvolání doručováno, se v místě bydliště nezdržoval. Poštovní zásilka byla podle jeho zjištění doručována v červenci 2007, kdy byl mimo Prahu, a proto se nemohla použít fikce doručení. Navíc se ve spise nalézá potvrzení, že byl v době od 23. 4. 2007 do 1. 10. 2007 neustále v pracovní neschopnosti. Soud tak rozhodoval v době, kdy se pro nemoc nemohl jednání účastnit. Městskému soudu byly podle tvrzení stěžovatele uvedené skutečnosti známy.
Dále stěžovatel poukázal na některé skutkové okolnosti, které nemohl v předmětném řízení uplatnit, především na majetkové poměry žalobkyně, na svůj zdravotní stav a na nemožnost zajistit si zaměstnání. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Obvodní soud ve věci znovu jednal a nařídil ústní jednání na den 6. 2. 2007. Stěžovatel se dostavil se zpožděním (č.l. 174) bez svého tehdejšího právního zástupce a namítl místní nepříslušnost uvedeného soudu; soud tak při tomto jednání žádné dokazování neprováděl. Další jednání bylo stanoveno na den 19. 6. 2007, k němuž byl předvolán právní zástupce stěžovatele s tím, že předvolání platí i pro jím zastupovaného účastníka (stěžovatele). V den jednání soudu byl soudu doručen fax od právního zástupce stěžovatele (č.l.
176), že mu předchozího dne stěžovatel vypověděl plnou moc s tím, že nemá finanční prostředky na právní zastoupení a že je v době konání ústního jednání nemocen. Podle sdělení právního zástupce doklad o pracovní neschopnosti zašle stěžovatel dodatečně. Soud prvního stupně v protokolu uvedl, že stěžovatel sám žádný úkon vůči soudu neprovedl a nepožádal o odročení jednání (pozn.: ani ze spisu to není patrné). Soud prvního stupně proto dne 19. 6. 2007 jednal v nepřítomnosti stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel omluvu nepřítomnosti (ani následně) nijak soudu nedoložil.
Dále ze spisu vyplývá, že k dalšímu jednání dne 3. 9. 2007 byl stěžovatel znovu předvolán, a to doručením na všechny známé adresy (na dvě z nich postupem podle ustanovení § 46 odst. 3, § 50b a § 50c o. s. ř. – č.l. 180-182). Současně s předvoláním k ústavnímu jednání mu byla doručována výzva (usnesení na č.l. 179), aby předložil důkazy k prokázání svých (konkrétně uvedených) tvrzení. Stěžovatel se však k jednání nedostavil. Soud prvního stupně proto jednal v jeho nepřítomnosti a rozsudkem č. j. 28 C 261/2001-184 ze dne 3.
září 2007 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 322.000,- Kč v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč (výrok I), povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 132.025,- Kč (výrok II), uhradit státu soudní poplatek ve výši 6.000,- Kč (výrok III) a uhradit státu náklady řízení ve výši 244,- Kč (výrok IV). Rozsudek byl stěžovateli řádně doručen na adresu Praha 9, Lišická 721.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm namítal v prvé řadě nemoc v době ústního jednání dne 19. 6. 2007 a nedoručení předvolání k jednání dne 3. 9. 2007 (podle jeho tvrzení nebylo v poštovní schránce a vyslovil podezření, že poštu vyzvedla jeho manželka); dále vznesl skutkové námitky proti rozhodnutí soudu ve věci samé. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV (tj. ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů mezi účastníky řízení tak, že výše náhrady činí 118.125,- Kč, změnil ho rovněž ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek na částku 3.220,- Kč a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22.170,- Kč. V napadeném rozhodnutí rekapituloval - k procesním námitkám stěžovatele - průběh věci podle spisu a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele.
Městský soud dále uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně, jestliže po marné výzvě žalovaného k označení resp. předložení důkazů vycházel podle § 129 odst. 3 o. s. ř. z provedených důkazů. Odvolací soud pak nemohl přihlédnout k těm tvrzením obsaženým v odvolání, které žalovaný před soudem prvního stupně neuvedl.
Městský soud pak dospěl k závěru, že výživné manželky ve výši stanovené soudem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím § 91 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a poměrům účastníků v rozhodné době, jak je soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že nebyly prokázány žádné okolnosti, pro které by nebylo možno výživné přiznat pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Žalovaný byl v rozhodném období, kromě jiných příjmů, příjemcem částky vyplacené za zrušení podílového spoluvlastnictví, a žalobkyně jako jeho manželka měla právo podílet se na zlepšení jeho životní úrovně tímto způsobem získané. Tomu odpovídá i stanovená výše výživného. Podle názoru městského soudu soud prvního stupně přihlédl správně k tomu, že manželství účastníků bylo již rozvedeno a že jde o výživné za období, které již bylo uzavřeno, a stanovil výživné celkovou pevnou částkou.
Základní námitky uplatnil stěžovatel proti procesnímu postupu obecných soudů. Tvrdil, že v případě doručování předvolání k ústnímu jednání na den 3. 9. 2007 nemohla byt použita fikce doručení, protože se v uvedené době v místě svého bydliště nezdržoval. V uvedeném údajně nesprávném postupu spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však k této námitce nepřihlédl, protože stěžovatel ji poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti a nepoužil ji v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 195 a násl.). Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, na niž lze toliko odkázat.
Pokud se jedná o další námitky procesní povahy, Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, k nimž dospěl při projednávání odvolání stěžovatele. Jestliže soud prvního stupně jednal při ústním jednání dne 19. 6. 2007 v nepřítomnosti stěžovatele, který se cestou svého právního zástupce omluvil, poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel o odročení jednání nepožádal. Co se týče ústního jednání dne 3. 9. 2007, byla pak fikce doručení aplikována po právu; to je patrno z rekapitulace části tohoto usnesení na str. 3, 1. odstavec in fine.
K námitkám stěžovatele, které se týkaly věcné stránky sporu, je nutno poukázat v prvé řadě na závěr odvolacího soudu, že stěžovatel svá tvrzení nedoložil a neuplatnil před soudem prvního stupně, byť jej tento soud vyzval k doložení jeho tvrzení; proto k nim nebylo možné v odvolacím řízení přihlédnout. Odvolací soud pak dospěl k závěru – jak již bylo uvedeno - že výživné manželky stanovené soudem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 91 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a poměrům účastníků v rozhodné době. To nezpochybňuje ani Ústavní soud.
Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy zjistily skutkový stav na základě dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy, provedené důkazy v intencích zásady volného hodnocení důkazů řádně vyhodnotily a takto zjištěný skutkový stav posoudily v souladu s příslušnými právními předpisy. Jejich rozhodnutí nemají prvky svévole a nelze jim vytýkat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy i při posouzení věcné stránky sporu aplikovaly podústavní právo, které vyložily ústavně konformním způsobem. Samo napadené rozhodnutí městského soudu je logické, přesvědčivé a jasné a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2009
František Duchoň předseda senátu