Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Radkem Vojtkem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pláni 3306/13a, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025 č. j. 55 Co 115/2024-737, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. T., nezletilé K. T. a nezletilého F. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Řízení před obecnými soudy se týkalo změny péče o nezletilé vedlejší účastníky, děti stěžovatele a vedlejší účastnice. Stěžovatel s výsledkem opatrovnického řízení nesouhlasí a navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem z února 2024 rozhodoval o návrhu matky na změnu výchovných poměrů nezletilých, kteří do té doby byli ve střídavé péči rodičů. Obvodní soud děti nově svěřil do asymetrické střídavé péče tak, že v péči otce budou každý sudý týden v roce od středy do neděle téhož týdne a u matky po zbývající dobu. Vyšel především z vyjádření nezletilých, kteří si přejí být více u matky.
3. Městský soud v Praze svým rozsudkem z června 2024 rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele změnil a návrh vedlejší účastnice zamítl, čímž se děti vrátily do střídavé péče rodičů. Tento rozsudek následně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 5. 2. 2025
sp. zn. I. ÚS 2364/24
. Dospěl totiž k závěru, že městský soud nevěnoval dostatečnou pozornost hodnocení nejlepšího zájmu nezletilých dětí, porušil jejich participační práva a současně dospěl k odlišným skutkovým zjištěním ohledně jejich názoru než obvodní soud, aniž ale sám provedl dokazování. Podle Ústavního soudu je při rozhodování o změně výchovných poměrů za situace, že již existuje rozhodnutí či dohoda rodičů, třeba posoudit, zda nastala dostatečná změna okolností vyžadující rozhodnutí o změně péče a zda by šlo pro nezletilé o změnu k lepšímu či k horšímu. Taková změna okolností přitom může spočívat i ve změně postoje dětí. Stabilita prostředí nemůže být jediným argumentem pro zachování dosavadního modelu péče. Ústavní soud připomněl, že rozhodnutí nelze založit jen na názoru dítěte, ale pokud k jednoznačně formulovanému názoru dítěte nehodlá soud přihlédnout, musí to patřičně zdůvodnit. Nezletilí vedlejší účastníci byli v době řízení před městským soudem dostatečně rozumově a emocionálně vyspělí, přesto městský soud jejich setrvale vyjadřovaný názor relativizoval a upřednostnil právo otce na děti výchovně působit.
4. V dalším řízení městský soud rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu změnil ohledně výživného pro nezletilé, jinak jej (ohledně asymetrické střídavé péče) potvrdil jako věcně správný. Na jeho žádost provedl opatrovník pohovor s oběma dětmi v jejich škole, a to s každým zvlášť: nezletilá chtěla být u otce od pátku do neděle jednou za 14 dnů a nezletilý od čtvrtku do neděle jednou za 14 dnů. Opatrovník následně navrhl, aby děti byly u otce v sudých týdnech od pátku do neděle dle jejich přání. Rodiče při jednání uvedli, že nezletilí jsou větší část měsíce u matky a u otce jsou v sudých týdnech od středy do neděle. Městský soud rozlišoval mezi přáním dětí a jejich nejlepším zájmem. Respektovat jejich přání (zejména nezletilé vedlejší účastnice) by znamenalo snížit rozsah styku s otcem fakticky na dva víkendy v měsíci, což by jej vylučovalo z výchovného působení na děti na minimální dobu. Výhrady dětí vůči němu ale nejsou tak závažné, dobře prospívají, výborně se učí a mají řadu zájmových aktivit podporovaných rodiči. Obě jsou ale nadměrně citlivé a reagují na jakoukoliv situaci, městský soud proto apeloval na rodiče, aby na děti co nejméně přenášely stresy z jejich rozchodu. Podmínky pro asymetrickou střídavou péči považoval městský soud za splněné, model zvolený obvodním soudem znamená, že podíl otce na výchově zůstane stejný jako v minulém roce (cca 27 % času oproti 73 % času u matky). To je sice menší podíl, než Ústavní soud ve zrušujícím nálezu označil za střídavou péči, ale blíží se této hranici.
5. Stěžovatel považuje napadený rozsudek za diskriminační. Městskému soudu vytýká, že dostatečně nezohlednil nejlepší zájem dětí a neprovedl dokazování k jejich přání. Poukázal na to, že psychický stav dětí se dlouhodobě zhoršuje právě v období, kdy jsou převážně v péči matky, což městský soud vůbec nevzal v potaz. Městský soud nerespektoval nález Ústavního soudu, z něhož plyne, že za střídavou péči lze považovat model, v němž děti tráví alespoň 30 % času v domácnosti druhého rodiče. Stěžovatel dále zpochybňuje odbornou literaturu, na kterou Ústavní soud odkázal a kterou městský soud následně slepě převzal. Napadený rozsudek redukuje možnost výchovného působení stěžovatele a pomíjí podle něj kvalitativní dimenzi rodičovství. Konečně městskému soudu vytýká, že napadený rozsudek založil výlučně na přání dětí, což je možné, jen jsou-li dostatečně vyspělé, a neodstínil přitom vliv matky na nezletilé. Městský soud měl podle něj nezletilé vyslechnout sám.
6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud předesílá, že ve věci rozhoduje opětovně poté, co původní rozsudek městského soudu coby soudu odvolacího zrušil pro porušení základních práv matky (vedlejší účastnice). Nový rozsudek městského soudu nyní napadl ústavní stížností otec (stěžovatel). Tento rozsudek však již nevykazuje vady, pro které Ústavní soud předchozí jeho rozhodnutí zrušil.
8. Stěžovatel se především mýlí v tom, že by Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu zavázal městský soud, aby zrušil rozsudek obvodního soudu nebo jej změnil tak, aby asymetrická střídavá péče byla nejméně v poměru 30:70. Stěžovatel tak nemohl nabýt legitimního očekávání, že po zrušujícím nálezu Ústavního soudu dosáhne širší péče o nezletilé. Ústavní soud ve svém předchozím rozhodnutí (viz zejména bod 34 nálezu
sp. zn. I. ÚS 2364/24
) pouze zdůraznil, že střídavou péči nelze vykládat tak, že má každý z rodičů "právo na ideální polovinu dítěte", ale vždy je potřeba při rozložení péče mezi rodiče zohlednit individuální okolnosti a nejlepší zájem dětí. Pouze podpůrně odkázal na společenskovědní literaturu, která za střídavou péči považuje skloňovaný poměr. Ani městský soud pak z této literatury nevycházel, ale sám věc skutkově a právně posoudil.
9. Podstatné je, že městský soud v nyní napadeném rozsudku již pečlivě a komplexně zhodnotil nejlepší zájem nezletilých a zdůvodnil, jak přistupoval k jimi vyslovenému přání, které v řízení po zrušujícím nálezu zjišťoval, aby nakonec potvrdil model zvolený obvodním soudem jako vhodný. Vyšel přitom z toho, že obě děti nezávisle na sobě preferovaly u otce trávit méně času než dosud. Toto jejich přání bylo konzistentní a neměnné od počátku řízení o změně poměrů z původní střídavé péče. Ústavní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že by bylo třeba odstínit nezletilé od vlivu matky. Z výpovědí dětí naopak plyne, že je jejich názor ovlivněn chováním samotného stěžovatele k nim. Městský soud se navíc od přání dětí mírně odchýlil ve prospěch stěžovatele, protože považoval za podstatné, aby byl jeho výchovný vliv na nezletilé zachován.
10. Ústavnímu soudu neuniklo, že městský soud zjišťoval názor nezletilých zprostředkovaně za pomoci pohovoru s opatrovníkem u nich ve škole, avšak neshledal to v tomto případě nepřípustným. Je pravdou, že Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že u dětí starších 10 let by měl soud zjišťovat přání přímo, nebrání-li tomu zvlášť závažné okolnosti, zatímco u dětí mladšího věku zpravidla postačuje zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku nebo opatrovníka (viz zejména nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 25). Důležité v tomto případě ale je už to, že městský soud aktuální postoje a poměry nezletilých zjišťoval. Za situace, kdy byla jejich nová vyjádření dobře zdokumentovaná a konzistentní s jejich dřívějšími vyjádřeními v řízení před obvodním soudem, nepochybil městský soud, když děti nevyslýchal znovu sám. Ústavní soud tento závěr činí i s ohledem na psychické rozpoložení nezletilých, kterému soudně řešený rodičovský konflikt zjevně neprospívá.
11. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že napadeným rozsudkem potvrzený model péče jistě nezakládá režim péče o nezletilé platný jednou pro vždy. Představuje ale prozatím nejvhodnější uspořádání, které nejlépe reflektuje nejlepší zájem nezletilých, jejich právo na péči obou rodičů i jejich vyslovené přání. Jak Ústavní soud zdůraznil již ve svém přechozím rozhodnutí ve věci této rodiny, při relevantní změně okolností může dojít ke změně rozhodnutí. Bude především na stěžovateli a vedlejší účastnici, aby směrem k nezletilým zůstávali spolupracujícími rodiči, společně komunikovali o záležitostech dětí, vytvořili jim co nejklidnější výchovné prostředí a pracovali na svém vztahu k dětem.
12. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu