Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky J. K., zastoupené zákonným zástupcem Š. K., zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 70 Co 236/2023-247 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2023 č. j. 22 C 122/2023-112, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a O. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 22. 2. 2023 podal otec stěžovatelky jako její zákonný zástupce jejím jménem žalobu o určení dědického práva proti vedlejšímu účastníkovi. Namítal, že vedlejší účastník není dědicem zesnulé matky stěžovatelky (dále jen "zesnulá"). Manželství mezi vedlejším účastníkem a zesnulou mělo být uzavřeno v době, kdy zesnulá byla už hospitalizována v terminálním stadiu onemocnění a podle znaleckého posudku nebyla z psychiatrického hlediska schopna žádného právního jednání, včetně uzavření sňatku. Usnesením ze dne 18. 4. 2023 č. j. 22 C 66/2023-49 rozhodl okresní soud výrokem I. o zahájení řízení o zdánlivosti manželství, které výrokem II. vyloučil k samostatnému řízení a výrokem III. přerušil řízení o určení dědice. Účastníky řízení o zdánlivosti manželství byl vedlejší účastník a Statutární město Přerov jako opatrovník zesnulé. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že manželství mezi zesnulou a vedlejším účastníkem vzniklo. Otec stěžovatelky jako její zákonný zástupce proti tomuto rozsudku podal jejím jménem odvolání.
3. Napadeným usnesením krajský soud odvolání odmítl. Konstatoval, že podle § 375 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") jsou účastníky řízení pouze manželé. Jde o zvláštní ustanovení k obecnému ustanovení § 6 odst. 1, 2 z. ř. s. a ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aktivně nelegitimuje k podání návrhu na určení zdánlivého manželství nikoho dalšího. Okresní soud zahájil řízení o zdánlivosti manželství z moci úřední. Nezletilá stěžovatelka se účastníkem řízení o zdánlivosti manželství nemohla za současné legislativní úpravy stát. Podle § 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) odvolání může podat jen účastník řízení. Nezletilá stěžovatelka tedy nebyla osobou oprávněnou k podání odvolání.
4. Stěžovatelka namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí jí vznikla přímá újma na právech, aniž s ní bylo jednáno jako s účastnicí řízení a aniž měla možnost se procesními prostředky proti rozhodnutí bránit. Na výsledku vyřešení otázky osobního stavu (existence manželství) závisí její pozice v dědickém řízení. Stěžovatelka je tak "připravena" o půlku dědictví. Řízení o zdánlivosti manželství nelze zahájit po smrti jednoho z manželů. Existenci manželství lze posoudit toliko jako předběžnou otázku v řízení podle § 170 z. ř. s. Obecný soud analogicky postupoval podle § 420 z. ř. s., přičemž ale stěžovatelce neumožnil účast na řízení o jmenování opatrovníka. Okresní soud řízení o neexistenci manželství vedl pouze se zesnulou, zastoupenou opatrovníkem, a s vedlejším účastníkem. Stěžovatelce ani nedoručil usnesení o jmenování opatrovníka. Opatrovník zesnulé byl navíc v řízení zcela pasivní. Stěžovatelka dále namítá, že soudci rozhodujícího senátu krajského soudu byli podjatí z důvodu jejich přátelských vztahů k zesnulé. Stěžovatelka rovněž rozporuje hodnocení znaleckého posudku, který vyloučil způsobilost zesnulé uzavřít sňatek. Dne 6. 5. 2024 stěžovatelka požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud se vyjádřil k provedení výslechu znalce a k hodnocení znaleckého posudku v kontextu dalších provedených důkazů. Pokud jde o možnost vést řízení s opatrovníkem zesnulého účastníka, vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 16/15 . Aplikaci § 420 z. ř. s. ani stěžovatelkou zmiňované související judikaturní závěry nezvažoval. Se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastnicí řízení s ohledem na právní úpravu účastenství v § 375 z. ř. s. O ústavnosti této úpravy mu nevznikly pochybnosti. Krajský soud odkázal na napadené rozhodnutí.
6. Vedlejší účastník namítal, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení o zdánlivosti manželství a jde tak o ústavní stížnost podanou osobou neoprávněnou. Ve všech statusových věcech manželských, tedy i v řízení o zdánlivosti manželství, je účastenství speciální normou výslovně upraveno tak, že účastníky jsou pouze manželé. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu výslovná zákonná úprava účastenství ve smyslu § 6 odst. 2 z. ř. s. představuje lex specialis k obecné úpravě podle § 6 odst. 1 z. ř. s. O žádných právech či povinnostech stěžovatelky navíc v řízení přímo rozhodováno nebylo. Postavení stěžovatelky pouze mohlo být předmětem řízení zprostředkovaně dotčeno. Řízení o určení zdánlivosti manželství je možné zahájit i po smrti jednoho z manželů. Odkaz stěžovatelky na § 420 z. ř. s. je jednostrannou účelovou konstrukcí a na posuzovanou věc nelze dané ustanovení pro odlišnosti uplatnit. Napadená rozhodnutí bezprostředně nezasáhla do právní sféry stěžovatelky. O jejích právech bude teprve jednáno v řízení o určení dědice, kde nic nebrání plné ochraně všech ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Vedlejší účastník se dále vyjádřil k podjatosti soudců krajského soudu, přičemž poukázal na to, že neměli žádné mimoprocesní poznatky o projednávané věci. Vrchní soud své posouzení založil na tom, že neexistovaly objektivní důvody pochybovat o nepodjatosti dotčených soudců. Opatrovník zesnulé se k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
7. Stěžovatelka v replice uvedla, že na výsledku řízení o osobním stavu přímo závisí rozhodnutí ve věci určení dědického práva, neboť napadeným rozhodnutím je soud rozhodující o dědictví vázán a nemůže si tuto otázku zodpovědět sám. V řízení o určení dědického práva nelze žádným způsobem odstranit nezákonnosti vzniklé v řízení o určení existence manželství. Zopakovala, že řízení o určení zdánlivosti manželství vůbec nemělo být vedeno.
8. V doplnění vyjádření vedlejší účastník nejprve uvedl, že samotná stěžovatelka byla svatebnímu obřadu osobně přítomna a musí tedy vědět, že uzavření manželství bylo osobním přáním její matky. Zopakoval svou argumentaci a doplnil, že právní postavení stěžovatelky (přinejmenším prozatím) nebylo nijak dotčeno způsobem, který by ji omezoval na možnostech soudní ochrany, obzvlášť při zohlednění subsidiarity ústavní stížnosti a námitky vedlejšího účastníka, že ústavní stížnost podala stěžovatelka jako neúčastník předmětného řízení před obecnými soudy, přičemž účastníkem řízení podle zákona být ani neměla (nemohla).
9. Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ve vztahu k rozsudku okresního soudu je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla zrušení rozsudku okresního soudu, přičemž účastnicí řízení nebyla.
10. Ústavní stížnost je přípustná v části, kde napadá usnesení krajského soudu. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, neboť vůči ní bylo vydáno rozhodnutí krajského soudu (krajský soud odmítl její odvolání) a Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (k podání ústavní stížnosti zmocnil advokáta otec nezletilé stěžovatelky jako její zákonný zástupce).
11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
12. Soudce může být vyloučen z projednávání a rozhodování věci jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, může dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat nezávisle a nestranně [např. nález ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20
(N 158/101 SbNU 105), bod 16]. Ústavní soud tak ustáleně považuje za rozhodující tzv. objektivní kritérium hodnocení osobní nestrannosti [např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05
(N 42/44 SbNU 533) či nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16
(N 236/83 SbNU 667), bod 18]. Případná podjatost nemůže být postavena nikdy najisto; nelze ale vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01
(N 98/23 SbNU 11).
13. S ohledem na vymezení přípustnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud mohl zabývat pouze napadeným usnesením krajského soudu. Při posouzení napadeného usnesení pak musel zodpovědět dvě otázky. Zaprvé, zda došlo k porušení práva na zákonného soudce stěžovatelky s ohledem na namítanou podjatost rozhodujícího senátu. Zadruhé, zda došlo k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu tím, že krajský soud její odvolání odmítl jako podané osobou neoprávněnou.
14. K porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud konstatuje, že argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil. Předmětem řízení před krajským soudem byla toliko procesní otázka účastenství nezletilé stěžovatelky v řízení o zdánlivosti manželství, nikoli samotná otázka existence manželství. Vrchní soud v usnesení ze dne 17. 10. 2023 č. j. Nco 19/2023 nadto vysvětlil, že stěžovatelka dovozovala podjatost soudců z toho, že měli mít se zesnulou přátelský vztah a že s nimi měla diskutovat otázky, které byly předmětem řízení o zdánlivosti manželství.
Sami soudci nicméně uvedli, že k účastníkům řízení nemají žádný vztah a že se podjatými necítí. Řízení bylo zahájeno až po úmrtí zesnulé a ta byla zastoupena opatrovníkem. Ústavní soud konstatuje, že skutečnost, že v jiném řízení a v době kdy zesnulá byla naživu a působila na stejném soudu, byli rozhodující soudci vyloučeni pro podjatost, nemůže sama o sobě založit podjatost těchto soudců v posuzovaném řízení s ohledem na významnou změnu skutkových okolností a faktický okruh účastníků řízení. Ústavní soud tak porušení práva na zákonného soudce neshledal.
15. Pokud jde o odmítnutí odvolání stěžovatelky, podle § 6 odst. 1 z. ř. s. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Podle § 6 odst. 2 z. ř. s. je účastníkem řízení také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje. Mezi § 6 odst. 1 z. ř. s. a § 6 odst. 2 z. ř. s. je vztah obecné úpravy a zvláštní úpravy. Za zvláštní je přitom nutné považovat výslovnou zákonnou úpravu okruhu účastníků. Pokud zákon stanoví okruh účastníků řízení výslovně, má toto vymezení, které odpovídá § 6 odst. 2 z. ř. s., jako lex specialis vždy přednost před obecnou definicí v § 6 odst. 1 z. ř. s.
16. Řízení o zdánlivosti manželství je otázkou osobního stavu, přičemž z. ř. s. výslovně upravuje okruh účastníků řízení. Těmi jsou podle § 375 z. ř. s. manželé. Uplatní se tedy definice účastníků řízení podle § 6 odst. 2 z. ř. s., podle které je účastníkem řízení ten, kterého zákon za účastníka označuje, ale také navrhovatel. Ten se tak stane rovněž účastníkem řízení na základě formálního pojetí účastenství, za předpokladu že návrh na zahájení řízení podá.
17. Jakkoli krajský soud odmítnutí odvolání založil na tom, že účastníky řízení mohou být pouze manželé, stěžovatelka nebyla ani navrhovatelkou. Vyložil-li tak krajský soud právní úpravu řízení o zdánlivosti manželství tak, že v řízení zahájeném bez návrhu (z moci úřední) po smrti jednoho z manželů 1) za účastníky řízení považoval ? stejně jako za života obou manželů - pouze manžele (nikoli také osoby, které mohou být rozhodnutím nepřímo dotčeny na svých právech - typicky v tom, zda, či v jakém rozsahu budou po zemřelém nabývat majetek dědění), a 2) zemřelý manžel se řízení účastnil v zastoupení opatrovníkem, kterého mu soud v takovém řízení pro takové řízení ustanovil, byl jeho výklad právní normy plausibilní a odmítnutí odvolání stěžovatelky jeho logickým důsledkem.
18. K námitkám stěžovatelky, že řízení má vliv na její práva a povinnosti, Ústavní soud podotýká, že v řízení o zdánlivosti manželství je řešena pouze otázka existence manželství mezi manžely. Není v něm přímo rozhodováno o právech a povinnostech jiných osob, a tedy ani o dědické posloupnosti. Stěžovatelka je účastnicí řízení o určení dědice, kde může uplatnit námitky vůči postavení vedlejšího účastníka jako dědice zesnulé a případně využít i dostupných opravných prostředků.
19. Jádro stěžovatelčiny argumentace navíc spočívá v tom, že řízení o zdánlivosti manželství vůbec nemělo být vedeno. Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že cílem jejího účastenství v řízení o zdánlivosti manželství je toto řízení zastavit (skrze vybraného opatrovníka) a existenci manželství učinit předmětem posouzení v řízení o určení dědice (posouzení otázky existence manželství jako předběžné otázky). Tato konstrukce ale odporuje zákonné úpravě. Podle § 135 o. s. ř. je soud rozhodnutím o osobním stavu vázán. To ale neznamená, že pokud řízení o otázce osobního stavu vedeno není (či nebylo), že si ji obecné soudy v rámci jiných řízení mohou posoudit samy jako otázku předběžnou. Takový výklad by byl v rozporu se základním zájmem na zachování právní jistoty ve statusových otázkách. Postavení vedlejšího účastníka jako pozůstalého manžela zesnulé by se tedy "nevedením" řízení o zdánlivosti manželství nezměnilo. I proto je ústavní stížnost stěžovatelky zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud nadto nepřehlédl, že k ústavní stížnosti byl přiložen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 12. 2022 č. j. 21 P 33/2013-2533, kterým byl otci nezletilé stěžovatelky vysloven souhlas s podáním žaloby o určení dědice proti vedlejšímu účastníkovi. Tento souhlas není možné vztáhnout i na posuzované řízení o zdánlivosti manželství, neboť okresní soud vyslovil souhlas toliko k podání žaloby proti vedlejšímu účastníkovi o určení, že vedlejší účastník není dědicem po zesnulé (výrok II). Nicméně, s ohledem na to, že se krajský soud touto otázkou při posouzení odvolání stěžovatelky nezabýval, nevěnoval se jí blíže ani Ústavní soud.
21. Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti je ústavní stížnost návrhem podaným osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. S ohledem na to už nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci, jelikož právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu