Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kratochvílové, právně zastoupené Mgr. Zuzanou Šimákovou, advokátkou se sídlem Jungmannovo náměstí 770/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2025 č. j. 24 Cdo 947/2025-196, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 84 Co 391/2024-161, 84 Co 382/2024-161 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. září 2023 č. j. 27 C 38/2022-103 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. května 2024 č. j. 27 C 38/2022-139, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Kováčové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv směřujícím souhrnně k zajištění spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Do těch mělo být zasaženo zjednodušeně tím, že obecné soudy chybně vyhodnotily skutkový stav při rozhodování o určení dědictví a nedostatečně respektovaly její procesní práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelky na určení, že vedlejší účastnice není dědičkou ze závěti po zesnulé Evě Karešové, matce stěžovatelky. Tento závěr stěžovatelka vyvozovala zejména z toho, že zemřelá pořídila závěť neplatně jako nezpůsobilá k takovému úkonu, a nadto byla vedlejší účastnice dědicky nezpůsobilá k dědictví po zemřelé, neboť se sama přičinila o její skon a celkové zhoršení zdravotního stavu tím, že ji podporovala v alkoholismu. Okresní soud nicméně dospěl k závěru, že závěť byla zůstavitelkou pořízena platně a vedlejší účastnice není dědicky nezpůsobilá. K tomu dospěl zejména na základě zhodnocení skutkového stavu, kdy se stěžovatelce nepodařilo spolehlivě prokázat ani jednu z jí tvrzených okolností. Proto žalobu stěžovatelky zamítl.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v řízení o odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž dospěl k obdobným závěrům jako okresní soud; nepřisvědčil námitkám stěžovatelky stran nesprávného hodnocení skutkového stavu, tendenčního zaujetí soudu proti ní ani porušení jejích procesních práv. Nadto krajský soud posuzoval, zda je stěžovatelka aktivně legitimována ke zpochybnění dědického titulu vedlejší účastnice, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Dospěl k závěru, že stěžovatelka není dědičkou ze závěti zůstavitelky ani nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože stěžovatelka tvrdila, že je vůči zůstavitelce osobou blízkou. Kvalita jejich vztahu však podle krajského soudu nenaplňovala požadavky pro závěr, že tomu tak je. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť shledal napadená rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nezjistil důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
Potvrdil přitom závěry krajského i okresního soudu v tom, že stěžovatelka nebyla aktivně legitimována podat žalobu na určení dědictví, že závěť zůstavitelky byla pořízena platně a že vedlejší účastnice není vůči zůstavitelce dědicky nezpůsobilá.
4. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž navrhuje jejich zrušení s tím, že jimi byla porušena její základní práva. Zejména namítá, že soudy nedostatečně zjistily a vyhodnotily rozhodný skutkový stav, a to především ve vztahu ke způsobilosti zůstavitelky pořídit závěť. Svědecké výpovědi, listinné důkazy i znalecké posudky přitom jednoznačně směřují k závěru o tom, že zůstavitelka pravidelně nadužívala alkohol a nemohla přitom platně pořídit závěť. Soudy nadto zcela ignorovaly stěžovatelčiny četné důkazní i procesní návrhy, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní a bylo znemožněno, aby stěžovatelka efektivně bránila v řízení svá práva.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho rolí není přehodnocovat skutkový stav nebo hodnotit jeho úplnost. Jeho zásah je namístě až tehdy, nastal-li extrémní rozpor skutkového stavu s právním hodnocením, nebo je-li rozhodnutí soudu projevem svévole nebo libovůle (srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 ). Taková pochybení však Ústavní soud v řízení neshledal. Obecné soudy zjistily skutkový stav v míře nutné pro jejich rozhodování a dostatečně přesvědčivě odůvodnily, jaké právní závěry z nich vyvodily.
9. Z ústavního práva neplyne požadavek na zjištění skutkového stavu se stoprocentní jistotou ani na provedení všech možných či navrhovaných důkazů. Ve vztahu k nim postačí, pokud soudy dostatečně odůvodní, proč k jejich provedení nebylo přistoupeno (srov. např. nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 ). Ve věci stěžovatelky tomu tak bylo, neboť zejména okresní soud vysvětlil, proč nevyhověl dalším stěžovatelčiným návrhům na doplnění dokazování (viz bod 19 napadeného rozsudku okresního soudu).
10. Závěrem Ústavní soud dodává, že stěžovatelka nebrojí proti závěru krajského a Nejvyššího soudu o absenci její aktivní legitimace. To bylo přitom, jak lze z napadených rozhodnutí těchto soudů seznat, klíčovým důvodem pro negativní rozhodnutí ve věci stěžovatelky. V situaci, kdy stěžovatelka tyto závěry nenapadá, postrádá jakoukoli logiku se dále zabývat jejími dalšími námitkami, které by právní závěry soudů nemohly zvrátit bez ohledu na jejich vyřešení.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu