Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KOMETA PS a.s., sídlem Sportovní 486/4, Brno, zastoupené JUDr. PhDr. Jakubem Valcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 UL 5/2025, (74) 4 ICm 927/2022 (KSBR 53 INS 4201/2009) ze dne 18. června 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) insolvenční správkyně stěžovatelky Zrůstek a partneři v. o. s., sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, a 2) statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo zaručené čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se jako jedna z žalobkyň podáním ze dne 27. 1. 2020 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhala na základě § 289 odst. 3 insolvenčního zákona určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastnicemi dne 28. 1. 2010 a dále určení vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem této kupní smlouvy. Usnesením krajského soudu ze dne 8. 4. 2022 byla žaloba v rozsahu určení vlastnického práva k nemovitostem vyloučena k samostatnému projednání. K námitce stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 29. 6. 2022, že k projednání a rozhodnutí žaloby o určení vlastnického práva jsou podle § 7a písm. b) a § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona příslušné krajské soudy, jelikož se jedná o incidenční spor. Rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 3. 2023 byla žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy v plném rozsahu zamítnuta, rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 14. 2. 2024.
3. Podáním dne 3. 6. 2025 vznesla stěžovatelka námitku věcné nepříslušnosti krajského soudu. Přípisem ze dne 4. 6. 2025 krajský soud stěžovatelce sdělil, že o věcné příslušnosti již bylo rozhodnuto výše zmíněným usnesením vrchního soudu ze dne 29. 6. 2022, že takto určenou věcnou příslušnost již není možné znovu přezkoumávat (§ 11 odst. 1 občanského soudního řádu), a proto není důvod k předložení věci vrchnímu soudu k rozhodnutí o této námitce.
4. Návrhem ze dne 8. 6. 2025 se stěžovatelka s odkazem na § 174a zákona o soudech a soudcích domáhala, aby nadřízený soud určil krajskému soudu ve věci podané námitky věcné nepříslušnosti lhůtu k tomu, aby tuto námitku nadřízenému soudu předložil.
5. Rozsudkem ze dne 10. 6. 2025 krajský soud žalobu na určení vlastnického práva zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť jediným zákonem předvídaným způsobem pro dosažení návratu nemovitostí zpět do majetkové podstaty stěžovatelky byla žaloba ve smyslu § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, která však byla krajským soudem jako nedůvodná v jiném řízení zamítnuta.
6. Napadeným usnesením vrchního soudu byl stěžovatelčin návrh na určení lhůty zamítnut s tím, že v řízení u krajského soudu k žádným průtahům s předložením námitky věcné nepříslušnosti nedošlo. Vrchní soud konstatoval, že i kdyby mu byl spis k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti předložen, nemohl by o ní rozhodnout, neboť tak učinil již svým předchozím usnesením ze dne 29. 6. 2022, kterým jsou soudy v dalším řízení vázány.
7. Stěžovatelka namítá, že zákon neumožňuje, aby soud prvního stupně vypravil návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nadřízenému soudu až po vydání meritorního rozhodnutí, jak to učinil krajský soud, který návrh předložil až dne 11. 6. 2025, tedy po vydání rozhodnutí ve věci samé. Dále tvrdí, že námitka věcné nepříslušnosti musí být vždy předložena nadřízenému soudu nejpozději před vydáním meritorního rozhodnutí. Postup krajského i vrchního soudu považuje stěžovatelka za nezákonný a za projev nepřípustné libovůle.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem obecných soudů při posouzení jejího návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Uvedené ustanovení představuje institut pro systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování, jímž se Ústavní soud zabýval zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297) ze dne 28. 4. 2005. V něm Ústavní soud zdůraznil, že návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce, jelikož pro jejich učinění neshledává žádné důvody.
11. Při rozhodování o návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích se tedy obecný soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci dochází k průtahům v řízení a může stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, který zapadá do procesního postupu rozhodujícího soudu, avšak není oprávněn procesní postup měnit nebo dokonce přezkoumávat právní závěry soudu, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 741/22 ze dne 31. 5. 2022).
12. Vrchní soud v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil, proč v řízení u krajského soudu k žádným průtahům s předložením námitky věcné nepříslušnosti, doručené krajskému soudu dne 3. 6. 2025, nedošlo. Stejně jako krajský soud ve svém konečném rozhodnutí ve věci samé i vrchní soud upozornil na skutečnost, že o námitce věcné nepříslušnosti bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a že takto určená věcná příslušnost je závazná pro celé další řízení. Jak vyplývá z napadeného usnesení, krajský soud na stěžovatelkou vznesenou námitku věcné nepříslušnosti řádně reagoval sdělením ze dne 4.
6. 2025, že nařízené jednání odročeno nebude, a to právě poukazem na již dříve vydané rozhodnutí o věcné příslušnosti a na příslušné ustanovení § 11 odst. 1 občanského soudního řádu. Závěr vrchního soudu, že krajský soud nebyl v prodlení s předložením námitky věcné nepříslušnosti nadřízenému soudu, je ústavně souladný. Stěžovatelka se svým návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích snažila přimět krajský soud k předložení jí vznesené námitky věcné nepříslušnosti nadřízenému soudu.
Jak již však Ústavní soud uvedl ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 , tento procesní institut takovému účelu neslouží.
13. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí neshledal v posuzované věci žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech vrchního soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu