Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M & A ImmoInvest GmbH, se sídlem Oppolzergasse 6/10, Wien, Rakouská republika, registrační číslo osoby FN 239646x, zastoupené Mgr. Petrem Mundlem, advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 27 Cdo 404/2025-191, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a JUDr. Jiřiny Lužové, insolvenční správkyně společnosti ERB Bank, a. s., v likvidaci, se sídlem Dušní 866/22, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud posuzuje, zda Nejvyšší soud (jako poslední instance) v řízení o mimořádném opravném prostředku svévolně nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie. Nejvyšší soud shledal, že se jedná o otázku judikaturou Soudního dvora již vyřešenou, tedy acte éclairé.
2. Řízení před obecnými soudy je řízením s mezinárodním prvkem, kde klíčovou otázkou byla místní příslušnost soudů. Stěžovatelka je společností zapsanou v rakouském obchodním rejstříku a původní žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se domáhala určení, že neexistuje povinnost odkoupit v žalobě specifikované dluhopisy. Následně uplatnila společnost ERB Bank, a. s., v likvidaci ("původní žalovaná"), vzájemnou žalobu vůči stěžovatelce, jako původní žalobkyni. Uplatnila nárok na zaplacení 5 000 000 Kč, jakožto pohledávky vzniklé z důvodu neodkoupení dluhopisů stěžovatelkou. Po několika rozhodnutích v různých instancích Vrchní soud v Praze určil, že k projednání jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Následně Městský soud v Praze usnesením určil, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je Krajský soud v Brně. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl usnesením ze dne 19. 10. 2020 č. j. 27 Cdo 2653/2020-252. Z důvodu úpadku původní žalované a prohlášení konkursu na její majetek bylo řízení přerušeno. Insolvenční správkyně původní žalované ("vedlejší účastnice") podala návrh na pokračování v řízení a odkázala na své podání ze dne 21. 5. 2020, ve kterém rozšířila a doplnila vzájemnou žalobu. V podrobnostech o předcházejícím řízení lze odkázat na odůvodnění v záhlaví označeného napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
3. Pro nynější řízení je klíčové, že stěžovatelka podáním ze dne 18. 9. 2020 vzala svou původní žalobu zpět a namítla mezinárodní nepříslušnost českých soudů k rozhodnutí o vzájemné žalobě. Krajský soud v Brně řízení o původní žalobě zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku a řízení o vzájemné žalobě vyloučil k samostatnému řízení. Poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2023 č. j. 61 Cm 65/2023-35 zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti (výrok I.) a připustil změnu vzájemné žaloby v rozsahu podání vedlejší účastnice (výrok II.) a uložil jí předložit soudní překlad listin (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") toto rozhodnutí ve výroku I. potvrdil usnesením ze dne 8. 10. 2024 č. j. 8 Cmo 122/2024-16. K mezinárodní příslušnosti konstatoval, že zásada perpetuatio fori je obecnou zásadou soukromého práva. Plyne z ní, že konkrétní soud zůstává příslušným, i když se v průběhu soudního řízení změní kolizní kritérium, na jehož základě byla příslušnost určena. V návaznosti na to vrchní soud dovodil, že v posuzovaném řízení byly české soudy mezinárodně příslušné ke dni podání vzájemné žaloby i jejího rozšíření. Bylo tomu tak proto, že u českých soudů bylo vedeno řízení o žalobě vycházející ze stejných skutečností, jako vzájemná žaloba [viz čl. 8 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ("Brusel I bis")]. Vrchní soud uzavřel, že tato mezinárodní příslušnost trvá i poté, co bylo řízení o původní žalobě zastaveno.
4. Stěžovatelka podala dovolání proti výše citovanému usnesení vrchního soudu. Argumentovala, že nesouhlasí s tím, jak vrchní soud interpretoval čl. 8 odst. 3 Brusel I bis. Toto ustanovení doposud nebylo předmětem výkladu Soudního dvora, pročež stěžovatelka navrhla předložení předběžné otázky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Z odůvodnění plyne, že podle Nejvyššího soudu otázku koncentrace mezinárodní příslušností soudů již Soudní dvůr vyřešil ve své judikatuře, která se sice týká formálně jiného ustanovení, ale řeší tu samou otázku. Jedná se proto o acte éclairé a Nejvyšší soud neměl povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), když nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí nepodat předběžnou otázku, i když to stěžovatelka navrhovala. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), protože porušil svou povinnost předložit předběžnou otázku (podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že otázka výkladu čl. 8 odst. 3 nařízení Brusel I bis není ani acte clair.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud předně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky je otázkou unijního práva. Vysoký standard kladený na vnitrostátní soudy poslední instance v ustanovení čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") není předmětem dohledu ústavních soudů.
9. Na druhou stranu však Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); nepoložení předběžné otázky může být rovněž porušením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak ve své judikatuře opakovaně uvedl i Evropský soud pro lidská práva [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 108/89 SbNU 593), body 69 a 70 a judikatura tam citovaná].
10. Předběžná otázka představuje nástroj spolupráce (dialogu) mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, který jediný je oprávněn konečně a autoritativně vykládat obsah unijního práva [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 (N 153/90 SbNU 483), bod 19 a násl.]. Vnitrostátní soudy se podle čl. 267 odst. 2 SFEU mohou na Soudní dvůr obrátit s otázkou na výklad či platnost ustanovení unijního práva, je-li pro řešení věci relevantní. Vyvstane-li taková otázka při jednání před vnitrostátním soudem poslední instance, je tento soud podle čl. 267 odst. 3 SFEU povinen obrátit se na Soudní dvůr. Zjednodušeně, soudy nižší instance mohou předběžnou otázku předložit, zatímco vrcholné soudy musí. Je důležité uvést, že unijní právo ani nepředpokládá, ani nevyžaduje aktivní účast stran. Řízení o předběžné otázce je dialogem mezi soudci; soudce či soudkyně by měli svou odpovědnost předložit předběžnou otázku posoudit z úřední povinnosti.
11. V ustálené judikatuře Soudního dvora jsou přitom uvedeny tři výjimky z této povinnosti soudů poslední instance (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT, srov. též potvrzení této doktríny v rozsudku ze dne 6. 10. 2021 ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management, body 40-46). Vnitrostátní soudy poslední instance se nemusí obrátit na Soudní dvůr, jestliže: (1) předmětná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; (2) již existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce (tzv. acte éclairé); (3) výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte clair; srov. nález sp. zn. II. ÚS 1854/20 ze dne 18. 10. 2021, bod 55 a judikatura tam citovaná).
12. Řízení před Ústavním soudem se zúžilo na dvě úzce propojené otázky: 1) zda Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil své rozhodnutí nepodat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, i když to stěžovatelka navrhovala a 2) zda Nejvyšší soud nepoložením předběžné otázky obral stěžovatelku o jejího zákonného soudce, kterým měl být Soudní dvůr.
13. Zaprvé, soud by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, pokud by se s otázkou položení předběžné otázky nevypořádal vůbec. První okruh podmínek, které musí obecné soudy u (ne)položení předběžné otázky naplnit, je formálního rázu a váže se k nedostatečnému odůvodnění. O porušení práva na spravedlivý proces půjde v případech, ve kterých soud uplatňuje unijní právo, jeho výklad je v řízení relevantní, účastník (přímo či implicitně) navrhuje položení předběžné otázky, nicméně soud na takový podnět nereaguje vůbec, případně zcela nedostatečně nebo je jeho odůvodnění nesrozumitelné [srov. citovaný nález II. ÚS 1009/08 ; nález ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10
(N 154/66 SbNU 311)]. Je třeba dodat, že neodůvodnění rozhodnutí nepoložit předběžnou otázku považuje za porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rovněž Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 20. 9. 2011 Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii č. 3989/07 a č. 38353/08; rozsudek ze dne 24. dubna 2018 Baydar proti Nizozemsku č. 55385/14).
14. Ústavní soud v této souvislosti pro jistotu připomíná notorietu, že rozhodnutí o podání předběžné otázky je povinen učinit soud sám a není podmíněno návrhem či souhlasem účastníků. Tato povinnost mimo jiné plyne přímo z unijního práva. Ve výše citovaném rozsudku ve věci Consorzio Italian Management, Soudní dvůr stanovil dodatečné kritérium, které vyžaduje, aby soud poslední instance při nepředložení předběžné otázky výslovně posoudil kritéria CILFIT.
15. V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud explicitně vysvětlil, proč považuje stěžovatelkou navrhovanou předběžnou otázku za acte éclairé (body 19-30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nelze tedy dovodit, že se touto otázkou nezabýval vůbec. V minulosti Ústavní soud shledal ústavně-konformními i mnohem minimalističtější odůvodnění (viz nález ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23 ). Námitka stěžovatelky je tedy zjevně neopodstatněná.
16. Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatelky na zákonného soudce svévolným nepoložením předběžné otázky. Porušením práva na zákonného soudce není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem. Bude jím pouze zásadní a kvalifikované pochybení při rozhodování o položení předběžné otázky. To může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil (srov. BVerfGe 82, 159); takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora. Z doktríny Willkür, v podobě, kterou zastává první senát Německého Spolkového ústavního soudu, plyne, že o svévolné nepředložení se bude jednat, když vnitrostátní soud procesně pochybí a z jeho odůvodnění neplyne, že se (ne)naplněním CILFIT kritérií zabýval.
17. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil, když došel k závěru, že jím řešená otázka byla již judikaturou Soudního dvora vyřešena (acte éclairé). Zatímco zprvu Soudní dvůr požadoval po věcné stránce úplnou shodu řešených případů (rozsudek ze dne 5. 2. 1963 Da Costa C-28/62), později požadavek naprosté shody sporné otázky opustil (citovaný rozsudek CILFIT, bod 14). V souladu s užším přístupem Ústavního soudu k přezkumu nepoložení předběžné otázky dojde proto k porušení výše uvedených základních práv v případech, kdy se obecný soud úmyslně odchýlí od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem (viz citovaný nález sp. zn. II.
ÚS 2504/10 , podobně rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 31. 5. 1990 BVerfGE 82, 159). Přítomnost úmyslu v jednání obecného soudu bude možné prokázat z přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a způsobu vypořádání argumentů účastníků, čímž se tento okruh podmínek přirozeně propojuje s předchozím (nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. II.ÚS 3432/17 ).
18. Nejvyšší soud v bodech 22 až 26 odůvodnění napadeného usnesení výslovně uznal, že ustálená judikatura Soudního dvora, na kterou odkazoval, se týká výkladu jiného ustanovení. Ovšem podrobně vysvětlil, proč se závěry tam uvedené - tedy, že se zásada perpetuatio fori uplatní i v unijním právu - mohou aplikovat i v nyní posuzovaném řízení. Uvedl, že ačkoliv se ustálená judikatura Soudního dvora zabývá článkem 6 odst. 1 Brusel I., tedy pravidlem koncentrace příslušnosti v případě více žalovaných, lze z ní dovodit výkladová pravidla pro aplikaci ustanovení nařízení Brusel I., jakož i Brusel I bis, o zvláštní příslušnosti soudů. Nelze proto dovodit, že by se Nejvyšší soud úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudní dvorem. Právě naopak z odůvodnění Nejvyššího soudu je patrný úmysl rozhodovat v souladu s touto judikaturou. Nejedná se tedy o procedurálně svévolné nepředložení předběžné otázky. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
19. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu