Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3817/2008-121 ze dne 28. července 2009, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 299/2007-87 ze dne 19. března 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 10/2007-45 ze dne 18. června 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel zejména v těchto skutečnostech:
Nalézací soud zamítl žalobu pro zmatečnost, neboť dospěl k závěru, že účelem ustanovení § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. je náprava jiných zmatečností či vad než těch, které stěžovatel namítal (tedy zastavení odvolacího řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku z odvolání při aplikaci zákona o soudních poplatcích ve znění, které nemělo být použito). Stěžovatel tvrdí, že nalézací soud zaujal nesprávný právní názor, neboť účelem ustanovení § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. je sice zajištění nápravy proti nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže byla účastníku řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Při širším výkladu by - podle názoru stěžovatele - bylo možné argumentovat, že nesprávným zastavením odvolacího řízení, ačkoliv nebylo rozhodnuto ve věci samé, bylo navrhovateli odňato právo jednat před soudem, tedy před soudem odvolacím. Dále poukázal na ustanovení § 229 odst. 4, které je - podle jeho názoru - určeno k nápravě jakéhokoliv nesprávného rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, nejen tedy rozhodnutí odvolacího soudu. Neakceptuje proto ani restriktivní názor dovolacího soudu, který byl již dříve v judikatuře vyjádřen (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 972/2005 ze dne 9.
března 2006). Obecným soudům všech stupňů vytýká, že náležitě nereflektovaly jeho argumenty a žalobu pro zmatečnost zamítly. Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 Cmo 299/2007-87 ze dne 19. března 2008 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se podrobně zabýval přípustností žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. S odvoláním i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo zastavení odvolacího řízení, nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. a proti jiným rozhodnutí, než jsou výslovně uvedena v citovaném ustanovení, není žaloba pro zmatečnost přípustná.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3817/2008-121 ze dne 28. července 2009 odmítnuto, protože nebylo přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením žaloby pro zmatečnost, jež učinily obecné soudy. Těmto námitkám však přisvědčit nelze. Obecné soudy posoudily přípustnost žaloby pro zmatečnost v souladu s procesními předpisy a jejich závěry nelze považovat ani za protiústavní.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle odstavce 4 téhož ustanovení může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
V předmětné věci stěžovatel žalobou pro zmatečnost napadl usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudních poplatků, a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo k jeho odvolání usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. V dané věci, jak správně usoudil soud prvního stupně, nelze dovodit přípustnost žaloby pro zmatečnost z ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., protože napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, ale bylo rozhodováno pouze o otázce procesní povahy, tj. o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků.
Přípustnost žaloby pro zmatečnost nebylo možné vyslovit ani podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., neboť usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodováno přímo o zastavení řízení, ale až o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se velmi podrobně zabýval výkladem ustanovení § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. Jeho výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní; příliš formalistický přístup mu nelze vyčítat.
Stejně tak i soud prvního stupně posoudil podanou žalobu ze všech zákonných hledisek a jeho postup je v souladu s příslušnými procesními předpisy i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že dovolací soud posoudil přípustnost dovolání ze všech zákonných důvodů, které je možné vzít v úvahu. Jestliže výsledkem tohoto podrobného posouzení byl závěr o nepřípustnosti dovolání, nelze ani v něm porušení práva na spravedlivý proces spatřovat.
Stěžovatel namítal také porušení práva na ochranu vlastnictví. Rovněž této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Napadená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno o procesních otázkách, totiž nebyla způsobilá do jeho práva na ochranu vlastnictví zasáhnout. Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2010
Vojen Güttler v.r. předseda senátu