Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Radka Tupce, zastoupeného Mgr. Ondřejem Krotilem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti výroku I v části potvrzující nákladové výroky a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 19/2024-834 ze dne 11. dubna 2024 a proti výrokům IV, V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 29 C 15/2020-760 ze dne 27. září 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Ing. Milana Fialy a Jaroslavy Fialové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení nákladových výroků IV, V a VI v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ("obvodní soud") a výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") v rozsahu potvrzení napadených nákladových výroků rozsudku obvodního soudu a nákladového výroku II rozsudku městského soudu. Tvrdí, že rozhodnutím o nákladech řízení soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci byli podílovými spoluvlastníky nebytového prostoru spolu s dalšími 11 spoluvlastníky. U obvodního soudu jako žalobci proti spoluvlastníkům zahájili řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V průběhu řízení stěžovatel vykoupil spoluvlastnické podíly žalovaných, kteří následně navrhli jeho vstup do řízení. Usnesením č. j. 29 C 15/2020-432 ze dne 13. července 2022 obvodní soud vyslovil, že v řízení bude na místě stávajících žalovaných pokračováno se stěžovatelem. K odvolání vedlejších účastníků bylo toto usnesení potvrzeno usnesením městského soudu č. j. 36 Co 327/2022-456 ze dne 20. září 2022.
3. Rozsudkem obvodního soudu obsahujícím napadené výroky bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno (výrok I), nebytový prostor byl přikázán do vlastnictví stěžovatele (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo, aby vedlejším účastníkům uhradil vypořádací podíl ve výši 664 092 Kč (výrok III). Napadeným výrokem IV bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným výrokem V bylo vedlejším účastníkům uloženo nahradit polovinu nákladů řízení státu. Napadeným výrokem VI bylo stěžovateli uloženo nahradit polovinu nákladů řízení státu.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podaly obě strany odvolání. Vedlejší účastníci napadli rozhodnutí jako celek, stěžovatel napadl nákladové výroky IV, V a VI. Rozsudkem obsahujícím napadené výroky městský soud o obou odvoláních rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že mechanicky převzaly obecnou zásadu obsaženou ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. září 2023 (302/2023 Sb.) ("stanovisko pléna"), aniž se náležitě vypořádaly s tím, že stěžovatel poukazoval na mimořádné okolnosti, které podle něj odůvodňovaly, aby bylo vedlejším účastníkům uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení (a tak i státu v plném rozsahu). Za mimořádné okolnosti stěžovatel označuje předně to, že vedlejší účastníci za použití různých taktik systematicky odmítají hradit společenství vlastníků jednotek ("SVJ") služby, které odebírají, ale náklady na ně fakticky nesou ostatní členové SVJ. Současně upozorňuje, že vedlejší účastníci se chovali obstrukčně, a musel proto požádat o nařízení předběžného opatření; stěžovatelé i bránili jeho vstupu do řízení. V obou dílčích řízeních měl plný úspěch a argumenty vedlejších účastníků soudy odmítly. Stěžovateli nebyly přiznány náklady ale ani za tato dílčí řízení.
Odůvodnění nákladových výroků označuje za nepřiměřeně stručné i s ohledem na to, že šlo o částku převyšující 250 000 Kč.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a je přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti není přezkoumávána zákonnost či věcná správnost napadených rozhodnutí, nýbrž "pouze" to, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. To platí tím spíše, směřuje-li ústavní stížnost výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení jako v nynější věci. Ústavní soud totiž přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení zdrženlivě [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301) ze dne 17. dubna 2019, bod 19].
8. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 je v řízení o rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví zásadou, že není-li žaloba zamítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Výjimečně mohou být dány zvláštní důvody, kvůli nimž soud přizná jedné ze stran právo na náhradu nákladů řízení. Posouzení, zda v konkrétní věci takové výjimečné okolnosti nastaly, náleží zásadně obecným soudům. Ústavní soud do tohoto posouzení může vstupovat jen výjimečně, aby korigoval zjevně excesivní rozhodnutí.
9. Ač se stěžovatel dovolává právě takového zásahu a tvrdí, že v jeho věci byl dán výjimečný důvod pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení, Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
10. V první řadě stěžovatel koupil spoluvlastnické podíly svých právních předchůdců v situaci, kdy probíhalo řízení o žalobě vedlejších účastníků. Musel tedy být srozuměn s tím, že se bude účastnit soudního řízení, což může být spojeno s náklady. Na tuto okolnost poukázal už obvodní soud (bod 29 rozsudku obvodního soudu).
11. Kritika chování vedlejších účastníků, jež mělo spočívat v tom, že se systematicky vyhýbali platbám za služby SVJ, nemá přímý vztah k předmětu řízení a rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatelův náhled na vedlejší účastníky ukazuje, že zrušení spoluvlastnictví bylo opodstatněné. Avšak kritizované chování, jehož se vedlejší účastníci měli dopouštět, nemá přímý vztah k jejich postupu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a tudíž ani k rozhodování o nákladech tohoto řízení.
12. To, že vedlejší účastníci během řízení změnili procesní stanovisko a místo původně požadovaného zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitosti do jejich vlastnictví nově potom, co stěžovatel koupil spoluvlastnické podíly od svých právních předchůdců, navrhovali reálné rozdělení věci, respektive se vyjádřili, že chtějí za změněných okolností ve spoluvlastnictví pokračovat, nutně nepředstavuje důvod k tomu, aby soud výjimečně přiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení. Reagovali tím na změnu situace, kterou přímo nevyvolali. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví navíc soud není návrhy účastníků vázán a řídí se pořadím preferovaných způsobů vypořádání spoluvlastnictví obsaženým v zákoně (body 33 a 34 stanoviska pléna).
13. Porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele není ani to, že obecné soudy hleděly na řízení jako celek, což je pohled i běžný, a nerozhodovaly odlišně o nákladech řízení vzniklých stěžovateli v souvislosti s "dílčími řízeními". Důvody, které obvodní soud pro takové rozhodnutí uvedl (bod 30 rozsudku) jsou logické a přesvědčivé a nelze jim v ústavní rovině ničeho vytknout.
14. Napadené výroky o nákladech řízení vycházejí z hodnocení konkrétních okolností posuzované věci provedeného obecnými soudy, které nevykazuje znaky svévole a není v extrémním rozporu s tím, jak řízení probíhalo.
15. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu