Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, čj. 28 Co 225/2010 - 35, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatele byla exekuce k vymožení výživného na jeho nezletilou dceru T. P. (dále "nezletilá") nařízena neoprávněně a odkázal na svá skutková a právní tvrzení, obsažená v jeho dovolání ze dne 2. 4. 2010 a ve vyjádření ze dne 26. 6. 2010.
Krajský soud v Praze (dále "odvolací soud") jej poučením o tom, aby ohledně částky, kterou zaplatil na výživném mimo exekuci, podal návrh na její zastavení, donutil, aby prokazoval splnění své vyživovací povinnost i před datem 1. září 2005. Podle § 98 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o rodině"), ve znění do 31. 8. 2008, se však práva na jednotlivá opětující se plnění výživného, za subsidiárního použití § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), promlčují ve třech letech.
Pokud soudy aplikovaly ustanovení § 98 odst. 2 zákona o rodině ve znění účinném od 1. září 2008, které "prodlužuje" promlčecí dobu ze tří na deset let, jedná se o zpětnou účinnost zákona, která je nepřípustná. Stěžovatel byl v očekávání, že je nutné vést záznamy o platbách na výživném pouze po dobu 3 let. Pro období před 1. zářím 2005 neuchoval žádné záznamy a nemá přehled, kdy a jak výživné platil. Nárok nezletilé je promlčen a exekuce nemohla být proto nařízena. Stěžovatel neměl povinnost prokazovat, že v předmětném období hradil výživné, obecné soudy však k uplynutí promlčecí lhůty nepřihlédly, ačkoliv to namítal ve svém vyjádření ze dne 26. 5. 2010. Napadenými rozhodnutími tak došlo k porušení principu legitimního očekávání a jeho právní jistoty.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím obsahem je jeho nesouhlas s tím, že jej obecné soudy poučením o možnosti podat návrh na zastavení exekuce ohledně částky zaplacené mimo "donutily" k tomu, aby prokazoval splnění své vyživovací povinnosti i před datem 1. září 2005, aniž by přihlédly k jím uplatněné námitce promlčení.
V posuzované věci je především rozhodné, že podstatou promlčení není zánik práva, ale jeho závažné oslabení, protože nárok, jakožto součást subjektivního práva, se stává podmíněným - závisí na tom, zda se povinný subjekt promlčení dovolá. Jak stěžovatel sám uvádí, uplatnil námitku promlčení ve svém vyjádření k vyjádření nezletilé k jeho odvolání ze dne 26. 5. 2010, podaném k poštovní přepravě dne 28. 5. 2010. Odvolací soud tak k ní zjevně ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010 nemohl přihlédnout. Námitku promlčení mohl stěžovatel vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, což však neučinil, a proto ji nelze zohlednit ani v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto dále ověřil, zda se obecné soudy, respektive soud odvolací, námitkami stěžovatele adekvátně zabývaly a řádně zdůvodnily, proč jim nevyhověly. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se stěžovatelem namítaným nedostatkem podmínek pro nařízení exekuce zabýval, přičemž skutečnosti tomu nasvědčující neshledal, neboť stěžovatel povinnost uloženou mu vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 10. 1998, čj. Nc 97/98 - 8, jíž mu bylo uloženo pro dobu po rozvodu platit výživné pro nezletilou ve výši 2.500,- Kč měsíčně, neplnil.
Jak vyplývá z jeho vyjádření ze dne 26. 5. 2010, výživné platil až v půlročních nepravidelných intervalech a v ústavní stížnosti sám uvádí, že "nemá přehled, kdy a jak výživné platil", z čehož vyplývá, že časové podmínky placení výživného zjevně nedodržoval. V ústavní stížnosti uvádí, že podáním ze dne 30. června 2010 navrhl zastavení exekuce za období od 1. září 2005 do 28. února 2010, neboť v tomto období bylo podle jeho názoru výživné zaplaceno, přičemž k období před 1. 9. 2005 se kromě námitky promlčení nijak nevyslovuje.
Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces neshledal. Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud - z věcného hlediska - věc sám znovu posoudil, je třeba připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na základě toho mu nezbylo než jeho ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu