Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti LEHR s.r.o., se sídlem Praha 3, Prokopova 2849/2a, zastoupené Thomasem Hrubým, advokátem se sídlem Palackého 740/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 23 Cdo 641/2019-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018 č. j. 4 Cmo 206/2017-72 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ústavní stížnost je tudíž předčasná.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj