Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ježka, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1539/2021-209 ze dne 29. 6. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 369/2019-192 ze dne 16. 2. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 120 C 2/2016-164 ze dne 18. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Petry Fialové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") zamítl nadepsaným rozsudkem žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 1 095 000 Kč z titulu smluvní pokuty, která vyplývala z kupní smlouvy uzavřené dne 24. 2. 2011 mezi stěžovatelem jako kupujícím a vedlejší účastnicí jako prodávající, jejímž předmětem byly v kupní smlouvě specifikované nemovitosti nacházející se v katastrálním území Jihlava. Smluvní pokutou byla zajištěna smluvní povinnost vedlejší účastnice odhlásit se včetně všech příslušníků domácnosti ve stanovené lhůtě z trvalého pobytu v rodinném domě, jenž je součástí jedné z převáděných nemovitostí.
Ve výroku, jímž byla žaloba stěžovatele co do částky 1 060 000 Kč zamítnuta, byl rozsudek nalézacího soudu Krajským soudem v Brně - pobočkou v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") potvrzen a ve zbývající části změněn tak, že byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 35 000 Kč. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť jeho námitky směřovaly vůči zjištěnému skutkovému stavu a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (bod 8) přípustná není.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, jelikož v něm nebyl vymezen způsobilý dovolací důvod jakožto obligatorní náležitost dovolání. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel založil dovolací argumentaci na nesouhlasu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu a pominul, že způsobilým dovolacím důvodem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu než odvolací soud a že skutkový stav věci, jenž byl pro odvolací soud při právním posouzení rozhodný, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný. Nejvyšší soud tak postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 větě první o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele.
4. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. přesně vymezil jednak důvod dovolání, jakož i předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Jediným dovolacím důvodem je pak podle § 241a odst. 1 o. s. ř. věty první to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu blíže viz plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb). Jelikož Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani další revizní instancí, jeho přezkum se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, což se v tomto případě nestalo.
5. V ústavní stížnosti zcela absentují kvalifikované ústavněprávní námitky a s tím související ústavněprávní argumentace, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat; stěžovatel ani netvrdí, v čem shledává porušení jeho práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež v petitu stížnosti namítá. Argumentace stěžovatele se omezuje toliko na pokračující polemiku se závěry nalézacího a odvolacího soudu ohledně zjištěného skutkového stavu a jeho následného právního posouzení, to vše v rovině podústavního práva (vyjma obecné zmínky o čl. 4 odst. 4 Listiny, aniž by však byla dále rozvinuta). Vůči usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nic nenamítá ani nerozporuje závěr o tom, že dovolání je vadné, protože nesplňuje obligatorní náležitost vymezení způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; Ústavní soud proto nemá důvod takovému závěru oponovat.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska dodržení obecných ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že usnesení je logicky odůvodněné, srozumitelné, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolné. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., tak Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatele na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, nemohl Nejvyšší soud dovolání meritorně či alespoň kvazimeritorně (při posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.) přezkoumat. Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 580/21 ze dne 30. 3. 2021 nebo sp. zn. III. ÚS 2414/20 ze dne 26. 1. 2021). V části směřující proti rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
8. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu