Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek bl.511, č.p. 1591, ulice Josefa Suka, Most, sídlem Josefa Suka 1591/1, Most, zastoupeného Mgr. Pavolem Šimonem, LL.M., advokátem se sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 143/2025-91 z 14. 5. 2025, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 16 C 91/2024-69 z 27. 2. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Lubomíra Gomboše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatele, podané advokátem Mgr. Eduardem Belšánem, vůči vedlejšímu účastníkovi. V průběhu řízení podal stěžovatel vlastním jménem návrh na zastavení řízení. V něm uvedl, že Mgr. Belšán nebyl jeho právním zástupcem, neměl pokyn k podání uvedené žaloby a v rozhodném období nebyl ani advokátem, neboť měl pozastavený výkon advokacie.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným usnesením vyhodnotil stěžovatelovo podání jako návrh na zpětvzetí žaloby a řízení proto zastavil. Současně stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 7 937,60 Kč.
3. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud odůvodnil, že rozhodnutí obvodního soudu je věcně správné, byť z jiného důvodu. Řízení odvolací soud taktéž zastavil, avšak z důvodu nedostatku zastoupení. Přisvědčil i výroku o náhradě nákladů řízení, když z procesního hlediska zavinil zastavení řízení stěžovatel.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. V ní namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody, jakož i principy právního státu, a sice práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Uvádí, že obecné soudy svým formalistickým přístupem zatížily svá rozhodnutí prvkem libovůle.
Stěžovatel zejména poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 29 Odo 733/2001 z 29. 8. 2002 a na něj navazující rozhodnutí). Z ní vyplývá, že v těchto případech - advokát podá žalobu nad rámec zastoupení - je osobou, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, zástupce účastníka. Tomu lze proto podle § 147 odst. 1 občanského soudního řádu uložit, aby hradil náklady řízení, jež by bez jeho zavinění nevznikly.
5. Stěžovatel současně uvádí důvody, proč podle jeho názoru věc přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V tomto směru poukazuje, že není možné, aby v právním státě nesl náklady excesu advokáta jeho bývalý klient. Dále rozvádí, že Mgr. Belšán může obdobným problematickým způsobem vystupovat v dalších desítkách, ne-li stovkách řízení. Napadené rozhodnutí městského soudu současně stěžovatel považuje za částečně nepřezkoumatelné, když městský soud v odůvodnění žádným způsobem nereaguje na argumentaci, že osobou, která skutečně zavinila zastavení řízení, byl Mgr. Belšán.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s tím, že mu byla obecnými soudy uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 7 937,60 Kč. Nesouhlasí s konstatováním obecných soudů, že zastavení řízení zavinil on. Naopak má za to, že zastavení způsobil stěžovatelův bývalý advokát Mgr. Belšán, jemuž proto měla být uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.
8. Ústavní soud nicméně konstatuje, že se proto jedná o přezkum nákladového výroku v bagatelní částce 7 937,60 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 z 17. 4. 2019, bod 19), tím spíše ve věcech bagatelních (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 z 15. 10. 2012, bod 11). Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11, a judikatura tam citovaná). Stěžovatel je přitom povinen tyto mimořádné okolnosti, které věc činí co do ústavní roviny významnou, tvrdit a prokázat.
10. Stěžovatel, vědom si této ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, vymezuje v ústavní stížnosti důvody, které ji podle stěžovatele činí významnou. Tento svůj závěr opírá o to, že se věc potenciálně může dotýkat dalších "desítek, ne-li stovek" (bývalých) klientů tohoto advokáta, a že je třeba řešení situace, pokud advokát bez vědomí klienta podá žalobu, postavit na jisto. Ústavní soud nicméně této argumentaci nemůže přisvědčit, neboť ani tyto skutečnosti nečiní věc co do ústavní roviny významnou. Ústavní soud v tomto směru rovněž poukazuje na fakt, že věcně je tato otázka - jak i stěžovatel uvádí - již vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu. V daném případě se tedy sice jedná o pochybení obecných soudů, avšak vzhledem k tomu, že jde o problematiku nákladů a navíc v bagatelní výši, nedosahuje ústavněprávní rozměr.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci neshledal pochybení takové intenzity, které by mohlo vést ke zrušení nákladových výroků napadených rozhodnutí. Ústavní soud současně poukazuje na to, že nic nebrání stěžovateli, aby se po Mgr. Belšánovi v civilním řízení domáhal náhrady škody, kterou mu tento svým postupem způsobil.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu