Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod věží 3, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.10. 2009, č. j. 19 Co 437/2009-798, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovanému usnesení krajského soudu, jímž bylo (k jeho odvolání) potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 8. 2009, č. j. 11 C 257/2004-790. Tímto rozhodnutím okresní soud zastavil řízení o odvolání žalovaného - stěžovatele s poukazem na přesně označená rozhodnutí nepřiznávající mu osvobození od soudních poplatků a dále na rozhodnutí, jimiž byl k zaplacení soudního poplatku vyzván a poučen o následcích jeho nezaplacení. Soud neshledal naplnění podmínek uvedených v § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pro posouzení předmětné otázky rozhodném.
Stěžovatel se cítí být napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práva a svobod. Poukazuje především na to, že soudní poplatek převyšuje mnohonásobně jeho příjem a zastavením řízení je zbaven možnosti přezkoumání pro něj nepříznivého meritorního rozsudku v odvolacím řízení. Připomněl, že opakovaně tvrdil a osvědčoval, že žádným majetkem v době splatnosti soudního poplatku z odvolání nedisponuje, neboť jeho podíl na dědictví byl převeden na třetí osobu.
Dále namítá, že podmínky pro zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebyly splněny proto, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána jen jeho zástupci, nikoliv jemu samotnému; na podporu svého názoru o protiústavnosti takového postupu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 647/02 ,
II. ÚS 118/02 a IV. US 238/99. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou věcí téhož stěžovatele (a jeho manželky) se Ústavní soud zabýval již v řízení vedeném sp. zn. III. ÚS 238/10 ; v uvedeném řízení byla podána téměř identická ústavní stížnost a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 238/10 ze dne 16. 2. 2010 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a uvedl v podstatě následující:
"Stěžovatelé se cítí být napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práva a svobod. Poukázali na to, že soudní poplatek převyšuje mnohonásobně jejich příjem, přičemž zastavením řízení jsou zbaveni možnosti přezkoumání pro ně nepříznivého meritorního rozsudku v odvolacím řízení. Připomněli, že opakovaně tvrdili a osvědčovali, že majetkem v době splatnosti soudního poplatku z odvolání nedisponují, neboť "jejich podíly na dědictví byly převedeny na třetí osoby".
Nadto namítají, že podmínky pro zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebyly splněny proto, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána jen jejich zástupci, nikoliv jim samotným, k čemuž na podporu svého názoru o protiústavnosti takového postupu odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 647/02 ,
II. ÚS 118/02 a IV. US 238/99. Pro tyto důvody se stěžovatelé v petitu návrhu domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu... Vycházeje z jejich stížnostních námitek, není možno přisvědčit argumentaci stěžovatelů o porušení ústavně zaručených práv, když Krajský soud v Hradci Králové z mezí ústavnosti nevykročil. Potud nutno rovněž říci, že samotné tvrzení stěžovatelů o převodu jejich dědických podílů na třetí osoby potom bez dalších souvisejících relevantních tvrzení nemůže závěr o nesprávnosti jeho vývodů založit.
Námitky připínající se k nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku přímo jim, dovolávající se § 45c odst. 3. o. s. ř. (ve znění účinném do 30. června 2009), jsou lichými jak z pohledu smyslu a účelu předmětné právní úpravy (pojednává o z povahy věci nezastupitelném osobním vykonání příslušného úkonu), tak i z toho důvodu, že stěžovateli označené nálezy, resp. jejich rozhodovací důvody se vztahují k odlišné procesní a právní situaci (totiž ve správním soudnictví blíže v nich popsané) a v daném ohledu byly co do právních konsekvencí nadto nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 2/07 posléze překonány.
Odůvodnění těchto nálezů nepokrývá případ stěžovatelů, naopak obecné soudy náležitě reflektovaly úpravu doručování v občanském soudním řádu obsaženou (srov. i usnesení sp. zn. I. ÚS 731/09 ,
IV. ÚS 2352/08 ,
IV. ÚS 43/08 ,
,
,
II. ÚS 671/02 )."
Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných názorů Ústavního soudu vyjádřených v usnesení sp. zn. III. ÚS 238/10
. Proto na ně pro stručnost odkazuje.
Za tohoto stavu dospívá Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu