Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti NEMOS SOKOLOV s.r.o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem Závodní 391/96C, Karlovy Vary, proti výrokům II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 č. j. 69 Co 307/2017-256, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení výroků II. a IV. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j.
10 C 64/2012-210 zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 732 120 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované (dále jen "stěžovatelka") na nákladech řízení částku 108 843,13 Kč (výrok II.) a českému státu na nákladech řízení - znalečném částku 31 756,50 Kč (výrok III.). Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka neporušila žádnou právní (ani prevenční) povinnost, v důsledku níž by vznikla na její straně odpovědnost za škodu na zdraví žalobce. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu obvodního soudu ve výroku II.
o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud poukázal na to, že žalobce měl v souzené věci (sice) neúspěch a stěžovatelce by tak měla náležet náhrada nákladů řízení, avšak vzhledem k podrobněji v odůvodnění popsaným okolnostem případu jsou pro nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce dány důvody hodné zvláštního zřetele, neboť opak by pro žalobce znamenal nepřiměřeně přísné opatření.
Městský soud přihlédl i k tomu, že žalobce je v důsledku úrazu v částečném invalidním důchodu, jeho výdělkové možnosti jsou tak omezeny a bylo by vůči němu nepřiměřeně přísné, aby hradil stěžovatelce, v jejíchž prostorách k úrazu došlo, nikoli malé náklady řízení; nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce se jejích majetkových poměrů přitom nijak výrazně nedotkne. Odvolací soud proto uzavřel, že podmínky pro mimořádný postup podle § 150 o. s. ř. jsou v souzené věci splněny a uvedený postup je namístě.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula podmínky její přípustnosti, jakož i obsah a odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu k důvodnosti ústavní stížnosti poukázala na to, že aplikace § 150 o. s. ř. musí být pečlivě zkoumána a váže se pouze na výjimečné případy; stěžovatelka připomněla judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně se domnívá, že aplikace § 150 o. s. ř. vykazuje znaky libovůle, odůvodnění je "paušální a mechanické" a chybí mu přesvědčivost.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v tom, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení změnil a nikoli zrušil. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s napadenými výrokovými částmi a s jejich odůvodněním v rozsudku Městského soudu v Praze, jež se týkají nákladů řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 , IV, ÚS 777/12,
,
a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí civilního soudu neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho úvahy sice stručně, ale dostatečně přesvědčivě vysvětluje. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud nedostatečně (pouze paušálně a mechanicky) odůvodnil aplikaci moderačního práva, podle Ústavního soudu odůvodnění jeho rozhodnutí svědčí o opaku. Městský soud zvážil okolnosti případu a v odůvodnění vyložil, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci.
Na aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. upozornil odvolací soud účastníky řízení na jednání konaném dne 18. 10. 2017 (srov. Protokol o jednání před odvolacím soudem - č. l. 249), přičemž zástupce stěžovatelky se k tomu nevyjádřil. Již z tohoto důvodu na souzenou věc nedopadá stěžovatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07 , neboť oběma účastníkům řízení byl dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Tuto možnost, jak vyplývá z uváděného protokolu, však využil pouze žalobce.
Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu