Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Slaměníka, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2018, č. j. 147 Nc 6257/2008-369, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 62 Co 46/2018-416 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 20 Cdo 3433/2018-448, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s navrženými a neprovedenými důkazy, nutno uvést, že s touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal již příslušný obvodní soud. Ten ve svém odůvodnění uvedl, že i v případě, kdy by bylo dotčenými soudními spisy prokázáno, že povinný jednal v rozporu s dobrými mravy, nevedlo by toto zjištění v tomto konkrétním případě k aplikaci dobrých mravů a prolomení principu právní jistoty. Nalézací soud konstatoval, že odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práv založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb.
V projednávaném případě byla původní oprávněnou osoba, která získala pohledávku z důvodu postoupení pohledávky za účelem dosažení hospodářského zisku. Z toho důvodu nepovažoval obvodní soud zásah do dobrých mravů za natolik intenzivní, aby jimi mohl korigovat institut promlčení. Odvolací soud v souvislosti s postupováním pohledávky přiléhavě konstatoval, že bylo věcí oprávněného, aby důsledky takového jednání zvážil. Podle náhledu Ústavního soudu vznesení námitky promlčení dobrým mravům bez dalšího neodporuje.
Restriktivní přístup obecných soudů při konfrontování korektivu dobrých mravů s institutem promlčení je zcela ústavně konformní. Oporu pro takto restriktivní výklad je přitom třeba hledat v zájmu na zachování právní jistoty. Nepřiznání nákladů řízení dle § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10
(N 95/69 SbNU 457), bod 20. odůvodnění]. V samotném § 150 o. s. ř. je zdůrazněn výjimečný charakter nepřiznání nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. To mimo jiné znamená, že důvody, o které se použití § 150 o. s. ř. opírá, musí dosahovat natolik vysoké závažnosti, že z hlediska spravedlnosti převáží nad aplikací obecného pravidla v § 142 o. s. ř., dle něhož soud přizná náhradu nákladu řízení úspěšnému účastníkovi proti účastníkovi neúspěšnému. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci, přičemž je dána relativně široká míra uvážení soudu, ne však možnost libovůle [nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2933/15
(N 31/80 SbNU 401), bod 21. odůvodnění]. Z výše vyloženého plyne, že aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je v zásadě věcí obecných soudů, neboť právě jim náleží posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele. Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. 9. 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu