Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Bohumila Míky, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2016 č. j. 12 C 188/2016-20, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017 č. j. 23 Co 24/2017-33 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 4954/2017-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 2 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně"), který podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl jeho žalobu na náhradu škody pro neodstranění jejích vad. Stěžovatel poukazuje na to, že se žalobou domáhal nápravy stavu způsobeného nezákonným postupem státu (nepřiměřeně dlouhým řízením). Tentýž stát mu však v důsledku nepřiměřeně formalistického postupu soudů znemožnil, aby dosáhl alespoň přiměřeného odškodnění své nemajetkové újmy tím, že mu odepřel právo na projednání jeho věci před soudem.
Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 120 000 Kč, představující zadostiučinění a blíže neurčenou majetkovou škodu, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým soudním řízením u Okresního soudu v Klatovech vedeným pod sp. zn. 6 C 206/2007. V daném řízení soudy zamítly žalobu stěžovatele, kterou se domáhal obnovení pokojného stavu ve věci svodu dešťové vody a přiznání vlastnického práva k části pozemku (Ústavní soud v této věci vydal zamítavé usnesení sp. zn. III. ÚS 1770/16 ).
S ohledem na neurčitost žalobního návrhu vyzval soud prvního stupně stěžovatele k upřesnění žaloby a doplnění žalobního návrhu (petitu), a současně jej poučil o procesním důsledku nevyhovění výzvě. Stěžovatel reagoval podáním ze dne 20. 9. 2016, avšak ohledně uplatněného nároku ve výši 120 000,- Kč vady žaloby neodstranil, když neupřesnil a nevysvětlil, z jakého důvodu se této částky domáhá a blíže ani nespecifikoval, z čeho se přesně požadovaný nárok skládá. Soud prvního stupně proto v záhlaví citovaným usnesením odmítl žalobu v části ohledně nároku stěžovatele ve výši 120 000 Kč (výrok I.) a nepřipustil změnu žaloby navrženou stěžovatelem (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a výrok o nepřipuštění změny žaloby odmítl (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.), jelikož nebyly vymezeny předpoklady jeho přípustnosti. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel v dovolání sice citoval některá jeho rozhodnutí, avšak bez toho, že by přitom přihlížel ke skutkovým okolnostem posuzovaného případu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.
Je proto povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Ústavní soud tak ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (I.).
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.). Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že to, co stěžovatel vnímá jako "nepřiměřeně formalistický postup" ze strany soudů, považuje Ústavní soud za nezbytné procesní vyústění rozhodnutí o žalobě, která nesplňovala - i přes vyvinuté procesní úsilí ze strany soudu prvního stupně (poučovací povinnost) - zákonem stanovené náležitosti, neboť vykazovala defekty v rozsahu, jak je již vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu