Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2024 č. j. 25 Co 142/2024-126 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. dubna 2024 č. j. 11 C 219/2023-100, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Mgr. Jakuba Effenbergera, soudního exekutora, sídlem Pražská 1055, Kolín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s porušením principu legality ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatelka (žalobkyně) v občanském soudním řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) zaplacení částky ve výši 112 820,50 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku stěžovatelka uhradila vedlejšímu účastníkovi, soudnímu exekutorovi (dále jen "exekutor"), z titulu odměny exekutora. Stěžovatelka nejprve vzala žalobu částečně zpět, neboť vedlejší účastník část požadované částky uhradil. Následně stěžovatelka vzala žalobu zpět i ve zbývajícím rozsahu, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2024 sp. zn. III. ÚS 1200/23
. Okresní soud v Kolíně proto řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 8 762 Kč.
3. Proti nákladovému výroku podali vedlejší účastník i stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 17 760 Kč, a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 220 Kč. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovodil, že zastoupení soudního exekutora v civilním řízení advokátem bylo v tomto případě legitimní a vynaložené náklady účelné.
4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvedla, že podstatou řízení před obecnými soudy byla ryze exekuční záležitost, tedy podstata výkonu činnosti vedlejšího účastníka. Obecné soudy tudíž neměly přistoupit k přiznání náhrady nákladů řízení za úkony právní služby vykonané advokátem vedlejšího účastníka. Zastoupení bylo neúčelné. V řízení se jednalo o exekuční materii bez přesahu do jiného specializovaného právního odvětví. Podle stěžovatelky tak šlo o zneužití institutu zastoupení exekutora.
Stěžovatelka také poukázala na neúčelnost jednotlivých úkonů vedlejšího účastníka řízení. Dále stěžovatelka brojila proti závěrům odvolacího soudu týkajícím se posuzování úspěchu ve věci v případě částečného zpětvzetí žaloby. S četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stěžovatelka argumentovala, že krajský soud postupoval nesprávně a extrémně formalisticky, přičemž nereagoval na její námitky, čímž porušil její právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19], a týká se ve výsledku částky 23 980 Kč.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Proto obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svou povahou tak bagatelní, že nemohou zásadně založit porušení základních práv a svobod.
8. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)].
9. Předmětem sporu je částka nákladů řízení ve výši 23 980 Kč, kterou lze označit za bagatelní [ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
10. Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila a omezila se na polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu