Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Gajdoše, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2018, č. j. 26 C 132/2016-199, a návrhu na zrušení bodu 6., čl. V., v části třetí, zákona č. 296/2017 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Z ústavní stížností napadeného usnesení vyplývá, že jím Obvodní soud pro Prahu 2 vyzval stěžovatele k tomu, aby do 15 dnů od doručení usnesení zaplatil na příslušný účet soudní poplatek za podání odvolání, které činí 393.791 Kč. Současně s tím byl stěžovatel poučen o tom, že pokud nebude soudní poplatek zaplacen, bude řízení zastaveno. Proti uvedenému usnesení není odvolání přípustné, a proto jej stěžovatel napadl ústavní stížností.
Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Podle náhledu Ústavního soudu má ústavní stížností napadené usnesení okrajový vliv na práva stěžovatele, o čemž svědčí i to, že proti němu nelze podat řádný opravný prostředek.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž pokládá za vhodné poukázat na svoji judikaturu, ve které obdobné ústavní stížnosti, jako je nynější návrh stěžovatele, odmítá pro nepřípustnost - viz např. usnesení ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3019/15 , usnesení ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3708/13 , usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1908/14 nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2455/13
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Stran návrhu na zrušení části právního předpisu Ústavní soud uvádí, že z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 ).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu