Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4854/2015 ze dne 10. května 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 186/2015-68 ze dne 30. června 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 311/2014-44 ze dne 19. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva zdravotnictví, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Všeobecné zdravotní pojišťovny. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a městský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Tyto soudy dospěly k závěru, že sporné rozhodnutí (výkaz nedoplatků) stěžovatel nenapadl opravnými prostředky a nedošlo k jeho zrušení. Nemohlo tedy jít o nezákonné rozhodnutí. Sporný úřední postup pak vedl k vydání výkazu nedoplatků, měl tedy být napadnut v rámci tohoto rozhodnutí. Samostatně není možné jej napadnout.
2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 237 občanského soudního řádu. Neshledal jej přípustným, neboť napadená rozhodnutí nebyla na části právních otázek předložených stěžovatelem vůbec založena, ve vztahu k ostatním právním otázkám se napadená rozhodnutí neodchýlila od judikatury dovolacího soudu.
3. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, na ochranu majetku, na ochranu před rozhodnutím orgánu veřejné správy, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci a jeho nesprávným úředním postupem. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že soudy svévolně zmanipulovaly předmět řízení, právně rozhodná skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatele.
Nejvyšší soud svévolně odmítl dovolání až po šesti měsících a nezabýval se všemi předloženými dovolacími důvody. V případě nezákonného postupu stěžovatel nemá zákonnou povinnost využít opravné prostředky. Dále stěžovatel popsal jednotlivé právní otázky, které Nejvyššímu soudu předložil, a jejich relevanci z hlediska přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud svévolně ignoroval, že vydáním výkazu nedoplatků a jemu předcházejícím úředním postupem byla porušena práva stěžovatele. Soudy též opominuly řadu důkazních návrhů stěžovatele, nezabývaly se otázkou toho, zda měla žalovaná [pozn. ÚS: zřejmě Všeobecná zdravotní pojišťovna] povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti i bez návrhu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a
I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016).
6. V projednávané věci napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu těmto požadavkům plně dostojí. Nejvyšší soud se s patnácti právními otázkami vznesenými stěžovatelem ve vztahu k předchozí judikatuře plně vypořádal. Zjevně neopodstatněné jsou námitky stěžovatele, kterými brojil proti svévolné manipulaci s jeho argumentací ze strany dovolacího soudu. Soud není povinen vypořádat každou z námitek jednotlivě, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. To platí tím spíše v situaci, kdy zákon vyžaduje stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu). Z napadeného usnesení je zřejmé, že na části stěžovatelem vznesených otázek rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nespočívala, část otázek již byla vyřešena.
7. Ve vztahu k argumentaci směřující proti posouzení věci samé lze stručně uvést, že závěr obecných soudů není nijak excesivní. Stěžovatelem tvrzený nesprávný úřední postup se projevil ve vydání výkazu nedoplatků, který je rozhodnutím. V této souvislosti Ústavní soud již dříve uvedl, že nesprávným úředním postupem může být jakákoliv jiná než rozhodovací činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, neodrazí se bezprostředně v jeho obsahu [nález sp. zn. II. ÚS 99/07 ze dne 7. 10. 2008 (N 165/51 SbNU 43)]. Jinými slovy, pokud je ve věci vydáno rozhodnutí, konzumuje i námitky možného nesprávného úředního postupu, které se musejí stát součástí námitek proti rozhodnutí, kterým zásah státu vyvrcholil [nález sp. zn. III.
ÚS 3057/13 ze dne 22. 10. 2015].
8. Dospěly-li tedy obecné soudy v projednávané věci k závěru, že stěžovatel měl tvrzený nesprávný úřední postup napadnout v rámci opravných prostředků proti vydanému rozhodnutí, nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu