Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 102/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 104/2012, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká nedostatek odůvodnění, kdy uvádí, že zatímco městský soud se důkladně a zákonným způsobem vypořádal s důvody relevantními pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, z obsahu obou usnesení krajského soudu nelze v zásadě zjistit, o jaké konkrétní zjištěné skutečnosti a okolnosti se stížnostní soud opírá a jaké konkrétní vady (v návaznosti na průběh předcházejícího řízení o vazbě) shledává v postupu městského soudu.
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z popsaného pohledu je třeba nahlížet i na rozhodnutí obecných soudů o nepřijetí nabídnutých záruk. Jejich přijetí soudem není povinné, stejně tak jako určení případné výše záruky. V každém konkrétním případě je na úvaze soudu, zda lze nabídnutou záruku s ohledem na konkrétní okolnosti případu považovat za dostatečnou, případně zda ji v tom kterém případě lze vůbec poskytnout. Dle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že soud konkrétní důvody, pro které nelze nabízené záruky přijmout, uvedl. Posouzení navržených záruk obecnými soudy tak nelze považovat za protiústavní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu