Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2009, čj. 17 Co 328/2007 – 437, usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 7. 2007, čj. 5 C 859/2003 – 415, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2007, čj. 5 C 859/2003 – 394, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů v jeho věci. Okresnímu soudu ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) vytkl, že přiznal znalci odměnu, ačkoliv bylo prokázáno, že vypracovaný znalecký posudek je nepravdivý. Toto usnesení vydal jako neoprávněný orgán státní moci, neboť po vynesení rozsudku již k pokračování v řízení nebyl oprávněn. Krajskému soudu v Brně (dále též „odvolací soud“) stěžovatel vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkami, uplatněnými ve vyjádření k odvolání žalované, změnil bez řádného zdůvodnění právní posouzení věci soudu prvního stupně v otázce nákladů řízení, nezabýval se návrhem účastníků na postup podle § 150 „OSŘ“ a nesprávně poučil účastníky o možnosti podat dovolání. Stěžovatel závěrem navrhl odklad vykonatelnosti výroku IV. napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení státu.
Stěžovatel takovýto zásah spatřuje v postupu obecných soudů, kterým vytýká řadu pochybení. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, shledal, že stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu námitky, které zřetelně ústavněprávní roviny nedosahují, a k zásahu do jeho základních práv tak nedošlo.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu ustanovení občanského soudního řádu, k němuž ho stěžovatel vybízí, ani dokazování provedené obecnými soudy, včetně důvodů, které je k napadeným rozhodnutím vedly. Pouze zkoumal, zda obecné soudy aplikovaly příslušná zákonná ustanovení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Argumenty stěžovatele neshledal důvodnými.
Námitce stěžovatele, že znalecký posudek Ing. S. byl uznán jako nepravdivý, nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zřetelně vyplývá, že jeho posudek nebyl použit z důvodu absentujícího vyměření plochy bytu. Nedošlo tak ke spáchání trestného činu vystavení nepravdivého znaleckého posudku, jak tvrdí stěžovatel.
Pokud stěžovatel brojí proti opomenutí odvolacího soudu vypořádat se s námitkami obsaženými v jeho vyjádření k odvolání žalované, nutno podotknout, že OSŘ takovou povinnost soudu nestanoví. Námitka je pak vzhledem ke stěžovatelově pozdějšímu zpětvzetí návrhu a zastavení řízení zjevně irelevantní.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil výtce stěžovatele, že soud prvního stupně nebyl oprávněn, po vynesení rozsudku, dále jednat a osvobodit žalovanou od soudních poplatků. Podle § 138 OSŘ může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Podle § 148 OSŘ má pak stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Protože žalovaná byla od soudních poplatků osvobozena usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 7. 2007, čj. 5 C 859/2003 – 415, uložil odvolací soud náhradu nákladů řízení vůči státu stěžovateli. Napadené usnesení však, vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl účastníkem jemu předcházejícího řízení (§ 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Nezbývá než připomenout, že znalecké posudky byly zpracovány v řízení zahájeném žalobou stěžovatele, s cílem zjistit výši dlužného nájemného.
Pokud se společně se žalovanou, v rámci dohody o narovnání, vzdali vzájemně náhrady nákladů řízení, postrádá tak opodstatnění i jeho další námitka ohledně opomenutí odvolacího soudu zabývat se jejich návrhem na aplikaci § 150 OSŘ.
Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud opomněl zdůvodnit své odlišné posouzení otázky nákladů řízení, rovněž neodpovídá skutečnosti. V závěru svého rozhodnutí srozumitelně rozvedl, proč (z důvodu jejího osvobození od soudních poplatků) není možné žalovanou zavázat k povinnosti nahradit státu náklady řízení. Jeho argumentaci nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní soud připomíná, že podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud tedy správně uvedl, že dovolání je přípustné. Pokud by však stěžovatel dovoláním napadl pouze nákladový výrok posuzovaného usnesení, což odvolací soud v rámci svého poučení nemohl předjímat, bylo by dovolání nepřípustné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, R 4/2003), neboť proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 167 odst. 1 OSŘ).
Ústavní soud tak uzavírá, že obecnými soudy podaný výklad a aplikace rozhodného podústavního práva nevybočila ze standardů rozhodovací praxe, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s jejich závěry, nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti. S ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů obecně, včetně rozhodnutí o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle apod. lze konstatovat, že jejich srozumitelně a logicky odůvodněná rozhodnutí tyto požadavky splňují.
Ústavní soud tedy neshledal, že by jimi došlo k porušení shora citovaných práv stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti, ani co by jeho ústavní stížnost posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal ani důvod pro stěžovatelem navrhovaný odklad vykonatelnosti výroku IV. napadeného usnesení. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2009
František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu