Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) Jana S., b) Pavel S., c) nezletilý Jiří S. a d) nezletilá Jitka S. (jedná se o pseudonymy), všichni zastoupeni Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 7 Azs 295/2023-87 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 19 Az 11/2023-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a potenciální porušení zákazu mučení a krutého, nelidského či ponižujícího zacházení dle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 odst. 2 Listiny a porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Stěžovatelé a) - c) opustili Ruskou federaci poté, co byl bývalý manžel stěžovatelky a) a otec stěžovatelů b) a c) odsouzen k 16 letům vězení za účast v muslimském hnutí Hizb-ut Tahrir. Stěžovatelka d) se narodila v České republice. Stěžovatelé v roce 2019 poprvé neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu.
3. V roce 2022 stěžovatelé podali opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. Poukazovali na zhoršení lidskoprávní situace v Ruské federaci zejména poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, a na své protiválečné postoje. Ministerstvo vnitra jim mezinárodní ochranu neudělilo.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že obavy související s uvězněním bývalého manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c) již byly posouzeny v prvním rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany se závěrem, že stěžovatelé ve vlasti nebyli pronásledováni. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali žalobu, ale vzali ji zpět. Ve druhé žádosti o mezinárodní ochranu neuvedli nic, co by tento závěr zpochybnilo. Obecně formulovaná obava ze změny situace v důsledku ruské invaze na Ukrajinu nemůže vést k jinému posouzení. Muslimové v Rusku nejsou obecně pronásledováni a stěžovatelé nepatří k žádné organizaci, kterou úřady považují za extrémistickou či teroristickou. Městský soud dále shledal, že protiválečné názory stěžovatelky a) nejsou natolik silné, aby je projevovala v situacích, kdy by jí to mohlo působit určité obtíže. Není pravděpodobné, že by příbuzní a známi stěžovatelku a) udali za několik protiválečných vyjádření, která v soukromé komunikaci učinila krátce po začátku invaze. Stěžovatelka a) navíc žádné z těchto vyjádření nedoložila. Stěžovatel b) se sice po začátku invaze účastnil "spamovacích akcí" zaměřených proti proruským skupinám na sociální síti Telegram, avšak ze žádného z jeho účtů jej nelze identifikovat. Není tak důvod předpokládat zvýšený zájem státních orgánů v zemi původu o rodinu stěžovatelů.
5. Kasační stížnost stěžovatelů odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu ani nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve správním řízení. Dále uvedl, že jednání ruských státních orgánů vůči stěžovatelům nelze vnímat jako pronásledování kumulativní povahy v důsledku opatření působících psychický nátlak. Nejvyšší správní soud nezpochybnil problematickou situaci v Rusku co do dodržování lidských práv, avšak samotná skutečnost, že žadatel pochází ze země s nedemokratickým a autoritářským režimem, není důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Relevantní v tomto směru není ani obecná nedůvěra stěžovatelů v ruský justiční systém. Nejvyšší správní soud též přisvědčil městskému soudu, že ruské bezpečnostní složky nemají důvod se na stěžovatele zaměřovat.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve zopakovali důvody, které je vedly k opuštění vlasti, a argumenty, jež uplatnili ve správním řízení a v řízení před správními soudy. Zdůraznili, že mají obavy jednak ze zostření pronásledování, jemuž byli vystaveni již před odchodem z Ruska kvůli příslušnosti bývalého manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c) k hnutí Hizb ut-Tahrir, z důvodu obecného zhoršení lidskoprávní situace v Rusku a rovněž z pronásledování pro silný nesouhlas stěžovatelů s ruskou agresí proti Ukrajině.
7. Stěžovatelé namítli, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s otázkami, s nimiž spojovali přijatelnost jejich kasační stížnosti, odkázal na zcela nepatřičnou judikaturu a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Spis neobsahuje žádné podklady pro závěr, že se stěžovatelé v Rusku nestali obětí pronásledování. Stěžovatelé znovu zdůraznili, že pracovníci sociální služby vyhrožovali stěžovatelce a) umístěním nezletilých stěžovatelů b) a c) do ústavní výchovy. Jejich motivací rozhodně nebylo vzdělávání dětí, nýbrž represe. S tím se soudy vůbec nevypořádaly, pouze nekriticky zopakovaly závěry správního orgánu, čímž stěžovatelům odepřely soudní ochranu. Stěžovatelé považují za nepřiměřeně tvrdý požadavek, aby se obrátili na příslušná místa v zemi původu. Vnitřní přesídlení by jejich situaci nevyřešilo.
8. Ve vztahu k obavám z pronásledování za protiválečné postoje soudy dle názoru stěžovatelů pominuly, že ruské státní orgány budou rodině stěžovatelů věnovat větší pozornost. Bývalý manžel stěžovatelky a) byl sice odsouzen již v roce 2015, ovšem výslechy stěžovatelky trvaly až do roku 2019 a v této době represe proti celé rodině gradovaly. Pro závěr, že by stěžovatelé po návratu do Ruska stáli mimo pozornost ruských orgánů, nic nesvědčí, aktivita ruských bezpečnostních složek se od roku 2022 zvýšila. Je nepochybné, že pozornost věnovaná stěžovatelům bude nadstandardní, s čímž je spojeno zvýšené riziko odhalení jejich protiválečných postojů.
9. Stěžovatelé též navrhli odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Poukázali na to, že jsou nyní fakticky nuceni vycestovat do Ruska, což pro ně představuje vážnou újmu.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem tedy není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutí porušila ústavně zaručená práva stěžovatelů. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, je důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (srov. například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803, či ze dne 5. května 2021 sp. zn. III. ÚS 2982/20 ).
12. Ústavní soud dále připomíná, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo - s výjimkou práva na spravedlivý proces v případě svévolného zneužití soudcovského uvážení (usnesení ze dne 9. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 , ze dne 1. března 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11 , ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. II. ÚS 3220/21 , bod 7, či ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 2877/23 , bod 9). Nic takového Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší správní soud a zejména městský soud se totiž vypořádaly se všemi relevantními aspekty případu se závěry, které z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Nutno předeslat, že argumentace shrnutá v bodě 7 tohoto usnesení zpochybňuje závěr o tom, že stěžovatelé nebyli terčem azylově relevantního pronásledování před odjezdem z vlasti. Směřuje tedy především proti odůvodnění rozhodnutí o první žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu. Proti tomuto rozhodnutí se sice stěžovatelé bránili žalobou, avšak vzali ji zpět (pročež bylo řízení před městským soudem zastaveno), čímž se vlastním přičiněním připravili o jeho přímý soudní přezkum. Nyní Ministerstvo vnitra i soudy z toho, že stěžovatelé před opuštěním vlasti nečelili pronásledování, vycházely, což nelze považovat za neústavní. Opakovaná žádost o mezinárodní ochranu může být shledána důvodnou jedině za předpokladu, že se od posouzení předchozí žádosti změnily skutkové okolnosti (již citované usnesení II. ÚS 3220/21, bod 8). Institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení a které by mohly ovlivnit jeho postavení. Zpravidla to budou skutečnosti, které nastaly během času, zejména změna situace v zemi původu nebo změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009 č. j. 9 Azs 5/2009-65, či například usnesení ze dne 27. listopadu 2020 č. j. 5 Azs 110/2020-35, bod 12).
14. Správní soudy - opět zejména městský soud - též náležitě zdůvodnily, proč nepovažují za přiměřeně pravděpodobné, že by stěžovatelé byli pronásledování v případě návratu do vlasti. Městský soud na základě všech zjištěných skutečností shledal, že by se stěžovateli popsané jednání ruských státních orgánů nemělo opakovat či zhoršovat, a to i přes obecně zhoršenou lidskoprávní situaci v Rusku. Ústavní soud zde podotýká, že ve správním řízení byla opatřena řada informací o zemi původu stěžovatelů, které odpovídají požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu (viz bod 10 napadeného usnesení), ostatně stěžovatelé netvrdí opak. Právní hodnocení zjištěného skutkového stavu ze strany městského soudu je postaveno na logické argumentaci a dostatečně odůvodněno, a z ústavního hlediska mu tak nelze nic vytknout.
15. Napadená rozhodnutí se též náležitě vypořádala s obavou stěžovatelů z pronásledování pro jejich protiválečné (proukrajinské) názory. Správní soudy nezpochybnily, že stěžovatelé [přesněji řečeno zletilí stěžovatelé, tedy stěžovatelka a) a stěžovatel b)] takové názory zastávají, avšak míru přesvědčení, s nimiž je stěžovatelé vyjadřují, zhodnotily jako nízkou (tato úvaha vychází z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 21. září 2023 ve věci C-151/22 S a A, na který městský soud výslovně odkazoval, a příslušných ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, tzv. kvalifikační směrnice). Soudy tak shledaly, že není přiměřeně pravděpodobné, že by stěžovatelé byli za své politické názory ve vlasti pronásledováni (respektive že by se ruské státní orgány o těchto názorech vůbec dozvěděly). Vzaly přitom v úvahu i tvrzení stěžovatelů, že se na ně ruské orgány po příjezdu více zaměří, s ohledem na zjištěné skutečnosti je však nepovažovaly za opodstatněné. Ani tyto úvahy správních soudů nevykazují žádné prvky neústavnosti.
16. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
17. Jelikož Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento akcesorický návrh ostatně sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu