Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Strany občanské sebeobrany S.O.S Praha, se sídlem Praha 1, Loretánské náměstí 2/108, zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2008, čj. Vol 10/2008 - 38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se cítí být poškozena tím, že, na rozdíl od jiných politických stran, není žádnou formou financována státem. Tvrdí, že financováním politických stran před volbami a během nich je hrubě porušován ústavní a zákonný princip rovné a svobodné demokratické soutěže politických stran a volební zákony. Dochází tak k ovlivnění výsledku voleb a volebního hlasování, což je v rozporu s principem svobodného a otevřeného procesu utváření názorů voličů a rovněž se zákonem č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o sdružování v politických stranách a hnutích"), a se zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Státní příspěvky některých politických stran výrazně převažují nad jejich financováním ze soukromých zdrojů, což stěžovatelku přímo poškozuje. Míra financování politických stran tak překročila generální hranici, danou čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož jsou politické strany a hnutí odděleny od státu. Stěžovatelka poukázala na pasáže z publikace Financování politických stran státem - poznámky k českému modelu od Jana Outlého - a odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu JUDr.
Elišky Wagnerové, Ph.D., k nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/03 , ze dne 19. ledna 2003.
Označeným usnesením byla tedy porušena její základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4, čl. 18 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 21 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto navrhla vedle zrušení napadeného rozhodnutí i přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Ve světle výše uvedených principů se Ústavní soud zabýval argumenty stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem financování politických stran státem. Protože přezkum Ústavního soudu je omezen petitem podané ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud otázkou financování politických stran blíže zabývat, neboť napadené usnesení tuto otázku věcně neřešilo. Ústavní soud tedy přezkoumal předmětné rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelky, přičemž takový zásah neshledal.
Stejné argumenty, jako v ústavní stížnosti, stěžovatelka uplatnila i v rámci řízení o neplatnosti volby kandidátů u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud důkladně zkoumal jak zákonnost napadené volby, tak i důvodnost návrhu stěžovatelky a v odůvodnění napadeného usnesení se se všemi argumenty stěžovatelky obsáhle vypořádal. Odkázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu v odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud za ústavněprávně konformní.
Napadené usnesení nebylo důsledkem svévole ani extrémní interpretace tak, že by vybočovalo z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, za jakých podmínek by jí bylo možno státní příspěvek poskytnout a z jakých důvodů jí nenáleží. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy nelze, z hlediska ústavněprávního, nic vytknout.
K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů jejího právního zastoupení, pak Ústavní soud konstatuje, že rozhodnout o tom, že náklady na zastoupení stěžovatelky zcela nebo zčásti zaplatí stát, lze jen v situaci, kdy ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu také neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tedy podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným usnesením k porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, nedošlo, byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu