Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. K., zast. Mgr. Kateřinou Žeravíkovou, L.LM, advokátkou, sídlem Gajdošova 7, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.5.2007, č.j. 8 Cmo 3/2007-75, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění čl. 11 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelčina práva chráněná Listinou, konkrétně v čl. 11. Není pochyb o tom, že členská práva a povinnosti v bytovém družstvu mají majetkovou hodnotu, tudíž jejich ochranu zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny. Nicméně, tuto ochranu nelze absolutizovat. Z čl. 11 odst. 3 věta první Listiny ("Vlastnictví zavazuje") lze dovodit, že dispoziční oprávnění člena bytového družstva není neomezené, i když k jeho realizaci není zapotřebí souhlasu družstva či jeho orgánu. Pokud by vnitrodružstevní předpisy zakotvovaly jakoukoliv konstrukci ingerence orgánů družstva do dispozičního oprávnění, šlo by o rozpor se zákonem. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že bytové družstvo čítající stovky nebo i tisíce členů musí snášet náklady spojené s administrativní náročností své činnosti (včetně důsledků spojených s úkony členů). Pro takové případy není vyloučeno, aby družstvo - v souladu s principy vnitrodružstevní demokracie - vymezilo soubor úkonů, za které bude účtovat členům náhradu nákladů, včetně jejich výše (náhrada nákladů, byť v paušalizované výši, není poplatkem ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny). Pokud při této proceduře neporuší právní předpisy, jde o postup závazný vůči vlastním členům. V posuzované věci zaujal vrchní soud adekvátní stanovisko k podstatě problémů, ústavně konformním způsobem provedl interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení (včetně náležitého popření nesprávných právních názorů stěžovatelky), tudíž Ústavní soud shledává, že napadeným usnesením ani v průběhu jemu předcházejícímu řízení nedošlo k porušení žádného z ustanovení Listiny, jež stěžovatelka namítá.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. V tomto smyslu také Ústavní soud shovívavě postupoval při posuzování náležitostí ústavní stížnosti, resp. vad návrhu a jejich odstranění. Ústavní stížnost podala sama stěžovatelka, byť disponuje právnickým vzděláním, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu byla upozorněna - s odkazem na stanovisko P. ÚS-st. 1/96 - na vadu návrhu. Stěžovatelka na výzvu reagovala pouhým dodáním plné moci advokátky, což nelze považovat za odstraní vady, protože požadavek zastoupení již od počátku řízení znamená, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat i nové znění návrhu tak, by i samotná návrh byl podán v právním zastoupení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu