Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Brenntag CR, s.r.o., sídlem Mezi Úvozy 1850, Praha 9, zast. Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem, sídlem V Olšinách 10, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.7.2009, č.j. 51 Co 390/2009-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a společnosti EXELSIOR GROUP, s.r.o., sídlem Jana Palacha 538, Bohumín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Na základě těchto tvrzení se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud rozhodl tak, že I. výroková část napadeného usnesení se zrušuje.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného odnětím možnosti adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat uložení povinnosti nahradit náklady řízení vůči neúspěšné účastnici řízení. V této souvislosti je namístě připomenout přístup Ústavního soudu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, který je v koncentrované podobě vyjádřen např. v nálezu sp.zn.
I.ÚS 1056/07
: "Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 351/05
ze dne 3. 5. 2006,
sp. zn. I. ÚS 800/06
ze dne 7. 8. 2007,
sp. zn. II. ÚS 198/07
ze dne 3. 5. 2007,
sp. zn. III. ÚS 607/04
ze dne 16. 2. 2006 a další). Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení."
Ze zjištění provedených v průběhu řízení o ústavní stížnosti vyplývá, že k takové situaci nedošlo. Přitom je třeba vzít na zřetel, že nelze porovnávat oba případy předestřené stěžovatelkou, když v posuzované věci se domáhala úhrady konkrétní částky smluvní pokuty, kdežto v druhé věci jí byla přiznána smluvní pokuta v podobě opětujícího se plnění. Z tohoto důvodu neshledal Ústavní soud porušení základního stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu