Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petera Dirnbacha, zastoupeného Mgr. Kevinem Machem, advokátem, sídlem Rýmařovská 432, Praha 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2025 č. j. 30 Co 210/2025-32 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. května 2025 č. j. 17 C 76/2025-23, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Ačkoliv se petitem výslovně nedomáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (rozsudku pro uznání), jeho argumentace k tomuto směřuje. Značná část ústavní stížnosti je totiž věnována nemožnosti vydání rozsudku pro uznání. Městský soud v Praze jako soud odvolací přitom rozhodoval pouze o nákladech řízení. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle jejího obsahu a dospěl k závěru, že směřuje i proti rozhodnutí obvodního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel je bývalým zaměstnancem vedlejší účastnice. Jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením z jeho strany. Vedlejší účastnice s tímto postupem nesouhlasila, a proto se u obvodního soudu domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Obvodní soud žalobě rozsudkem pro uznání vyhověl. Přestože byla vedlejší účastnice plně úspěšná, o nákladech řízení rozhodl podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a náhradu jejích nákladů jí nepřiznal.
3. Vedlejší účastnice podala proti výroku o nákladech řízení odvolání. Městský soud napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatele zavázal k náhradě jejích nákladů řízení před obvodním soudem ve výši 12 043 Kč. Stejně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení ve výši 1 525 Kč. Dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatel má za to, že svévole městského soudu je mimořádnou okolností, která ospravedlňuje kasační zásah Ústavního soudu. Vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řízení, aniž proto byly splněny procesní předpoklady. Nezaslala totiž stěžovateli předžalobní výzvu ve smyslu § 142a občanského soudního řádu. Ačkoliv v právě posuzované věci jde o určovací žalobu, mělo být ustanovení aplikováno. Ani odborná literatura není jednotná v tom, zda předžalobní výzvu i v těchto typech sporu vyžadovat. V řízeních, ve kterých existuje možnost uzavřít smír, by měla být předžalobní výzva zaslána vždy. Vedlejší účastnice nadto byla schopna hájit svá práva sama, aniž by nutně musel být zastoupena advokátem. Disponovala totiž osobami s právním vzděláním.
5. Stěžovatel má dále za to, že v řízení nemohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť v řízení nemohl být uzavřen smír. Není zřejmé, jaký nárok stěžovatel uznal. Deklarování neplatnosti nelze za nárok považovat. Okamžité zrušení pracovního poměru je navíc hmotněprávním jednáním, a proto jeho zpětvzetí či odvolání je možné jen se souhlasem obou smluvních stran. Deklarací neplatnosti výpovědi by se stěžovatel vzdal práv, což by bylo v kontextu zákoníku práce a ochrany zaměstnance zdánlivé právní jednání.
6. Ústavní stížnost je nepřípustná v části, směřující proti rozhodnutí obvodního soudu. Stěžovatel proti němu nepodal odvolání, a nevyčerpal proto opravné prostředky ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Městský soud napadeným rozhodnutím rozhodl o nákladech řízení. Ústavní soud se přitom ustáleně k rozhodnutím o nákladech řízení staví rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele zpravidla taková rozhodnutí sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to významnější musí být mimořádnost okolností, nepřevyšuje-li výše nákladů ani hranici bagatelnosti. Tento požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
10. V právě posuzované věci náklady řízení hranici bagatelnosti nepřesahují (jejich celková výše je 13 568 Kč). Mimořádnou okolností, jež podle stěžovatele svědčí o jejím ústavněprávním přesahu, má být svévole městského soudu. Poukazy na odbornou literaturu (jež za určitých podmínek považuje za vhodné předžalobní výzvu zaslat) nicméně o svévoli nesvědčí. Městský soud vyšel z jazykového znění ustanovení a stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, proč by takový výklad měl být ústavně nesouladný. Jeho argumentace je pouhou polemikou se závěry městského soudu bez ústavněprávního přesahu. Judikatura, kterou pak stěžovatel uvádí a dovozuje z ní neúčelnost stěžovatelkou vynaložených nákladů na právní zastoupení, se vztahuje na stát, resp. další subjekty, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky. Z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by se na vedlejší účastnici měla uplatnit.
11. Bylo především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20
(N 72/105 SbNU 260), bod 25, nebo usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , bod 6]. Z výše uvedeného je zřejmé, že tomu stěžovatel nedostál. Nadto je jeho argumentace vnitřně rozporná. Na jednu stranu tvrdí, že v řízení nemohl být vydán rozsudek pro uznání, neboť nebylo možné uzavřít smír. Aplikovatelnost § 142a občanského soudního řádu, a tedy požadavek na zaslání předžalobní výzvy, na druhou stranu opírá o myšlenku, že pro přiznání nákladů je ji nutné požadovat v řízeních, ve kterých je možné uzavřít smír.
12. Jak již bylo výše uvedeno, část argumentace se vztahuje vůbec k možnosti vydat rozsudek pro uznání. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu (rozsudek pro uznání) nenapadl žádným opravným prostředkem. Tato argumentace by ze své podstaty mohla být relevantní, pokud by stěžovatel možnosti podat odvolání využil. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu je argumentace bezpředmětná, neboť o této otázce v něm rozhodováno nebylo.
13. Obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu