Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 57 T 3/2013-1703, ze dne 4. 6. 2013, bylo rozhodnuto tak, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatel má nárok na obhajobu bezplatnou. Proti výše uvedenému usnesení podala státní zástupkyně stížnost v neprospěch stěžovatele. Usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 To 95/2013-2320, ze dne 23. 1. 2014, bylo rozhodnuto tak, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 57 T 3/2013-1703, ze dne 4. 6. 2013, podle § 149 odst. l písm. b) trestního řádu zrušuje a Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl, když dle stížnostního soudu krajský soud nedostatečně prověřil tvrzení stěžovatele o jeho naprosté neschopnosti hradit náklady obhajoby a čestné prohlášení stěžovatele se v konfrontaci se skutečnostmi, jež zjistila státní zástupkyně, jevilo jako nepravdivé.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl dne 1. 4. 2014, č.j. 57 T 3/2013-2550, tak, že podle § 33 odst. 2 trestního řádu má stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou. Vrchní soud v Praze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl tak, že podle § 149 odst. l písm. a) trestního řádu se napadené usnesení v celém rozsahu zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle § 33 odst. 2 trestního řádu nemá stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel brojí ústavní stížností.
Během řízení bylo dle stěžovatele prokázáno, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a nemá finanční prostředky, kterými by hradil obhajobu. Stěžovatel tak zásadně nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že by mohl náklady obhajoby splácet postupně v menších měsíčních splátkách. Stěžovatel uvádí, že jeho roční příjem za rok 2013 činil celkem 14.740,- Kč, což je 1.228,- Kč měsíčně, a měl by přitom platit náklady obhajoby nyní ve výši cca 231.109,- Kč (když lze předpokládat, že tyto nadále porostou), což vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody do roku 2015, a v dané věci, pro kterou navrhoval přiznání obhajoby bezplatné, byl soudem prvního stupně uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 13 let, se stěžovateli jeví jako zcela nepředstavitelné a především jako upření práva na spravedlivý proces, především práva na právní pomoc.
Stěžovatel namítá, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu mu znemožňuje právní zastoupení před odvolacím soudem, a to z důvodu neschopnosti zaplatit obhájci smluvní odměnu. Stěžovatel tak má za to, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí, že bude z finančních důvodů ukončena jeho obhajoba stávajícím obhájcem, a to byť stěžovatel dle svého přesvědčení jednoznačně prokázal svou nemajetnost takového charakteru, že není schopen hradit náklady obhajoby, a má mít tudíž právo na přiznání obhajoby bezplatné.
Dle názoru stěžovatele by mu v důsledku shora uvedeného porušení práva na spravedlivý proces musel být ustanoven jiný obhájce, čímž by sice zůstalo zachováno jeho právo na obhájce, ale nikoliv na obhájce dle jeho vlastního výběru, když s prací předchozího ustanoveného obhájce byl výrazně nespokojen a proto si zvolil stávajícího obhájce.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je však toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Do pravomoci ostatních soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, nevykazuje znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
Vrchní soud v Praze tedy ve svém rozhodnutí uvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci, rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel a své rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnil. Ve výše naznačeném postupu obecného soudu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti a v posuzované věci proto neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že z důvodu neschopnosti zaplatit obhájci smluvní odměnu je mu znemožněno právní zastoupení před odvolacím soudem, je možno uvést, že ač stěžovateli nebyl přiznán nárok na bezplatnou odměnu, právní zastoupení před odvolacím soudem mu tímto způsobem znemožněno není, jelikož jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí (§ 36 a §36a trestního řádu) a v určené lhůtě si obhájce nezvolí, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 trestního řádu). Obhájce, který je obviněnému ustanoven, má přitom podle § 151 odst. 2 trestního řádu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů vůči státu. Až pokud bude stěžovatel pravomocně uznán vinným, bude následně povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (pokud nebude rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou).
Jestliže stěžovatel namítá, že tímto způsobem dojde k narušení jeho práva na obhájce dle vlastního výběru, když s prací předchozího ustanoveného obhájce byl stěžovatel výrazně nespokojen, a proto si zvolil stávajícího obhájce, Ústavní soud konstatuje, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz bod 152 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. 6. 2010, č. stížnosti 35555/03) vyplývá, že obviněný má právo vybrat si obhájce pouze za předpokladu, že má prostředky na jeho zaplacení. Bylo by nepřiměřené uložit státům povinnost dát obviněným k dispozici jen obhájce specializující se na určitý druh řízení (viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 805).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2014
Ivana Janů v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu