Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 25 Nc 709/2023-365 ze dne 19. 8. 2024 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 186/2024-471 ze dne 28. 11. 2024, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a G. J. a nezl. G. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva jeho dcery zaručená v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo nařízeno předběžné opatření, kterým městský soud stanovil rozsah styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou, která v době rozhodnutí městského soudu měla 1 rok a dva měsíce. Městský soud stanovil, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat každý lichý týden ve středu a ve čtvrtek vždy od 14:00 hodin do 18:00 hodin, dále v sobotu od 10:00 hodin do 17:00 hodin a v neděli od 14:00 hodin do 18:00 hodin. V každém sudém týdnu upravil styk stěžovatele s nezletilou ve středu a ve čtvrtek vždy od 14:00 hodin do 18:00 hodin. Městský soud dále stanovil, že nově vydané předběžné opatření (napadené ústavní stížností) trvá po dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti.
3. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně tak, že usnesení městského soudu podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vyvstala potřeba úpravy styku nezletilé s otcem, a tato byla soudem prvního stupně upravena ve zcela přiléhavém, byť omezeném rozsahu s ohledem na osvědčené skutečnosti týkající se i denního režimu nezletilé.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudní rozhodnutí a jednání matky narušují jeho ústavně chráněná práva na rodičovskou odpovědnost a spravedlivý proces, a zároveň ohrožují nejlepší zájem dítěte. Jedná se o situaci, kdy je nezletilá vystavena riziku vzniku syndromu zavrženého rodiče v důsledku neplnohodnotné realizace otcovské péče, což má dlouhodobě nepříznivé dopady na její vývoj a vztah k otci. Syndrom zavrženého rodiče je podle stěžovatele v průběhu řízení postupně vytvářen matkou, která nesouhlasí s rozšiřováním styku nezletilé se stěžovatelem, brání mu a je ochotná jej umožnit jen v naprosto minimální míře.
5. Stěžovatel se obrací na Ústavní soud z důvodu, že odvolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení vyslovil, že nyní nastolený minimální kontakt nezletilé dcery a otce (stěžovatele) považuje za dostačující. Stěžovatel s takovým závěrem odvolacího soudu zásadně nemůže souhlasit a namítá, že jím obecné soudy napomáhají matce vytvářet prostředí zavrženého rodiče a neumožňují mu pečovat o jeho nezletilou dceru. Zdůrazňuje význam výchovy přítomností či příkladem, kterou označuje za nejúčinnější výchovnou metodu.
6. Podle stěžovatele je třeba trvat na tom, aby styk byl nikoliv minimalistický, ale aby kontakt byl pravidelný. Zdůrazňuje, že jinak hrozí nebezpečí, že si dítě zvykne na uspořádání vztahů nastavených předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované jej v budoucnu změnit. Jejich omezený kontakt podle stěžovatele připravuje jeho dceru o možnost budovat si s ním hlubší vztah. Současně je nezletilá v rozporu s jejími zájmy prakticky vyloučena z rodinného života na straně otce, jelikož stýkat se s otcovou rodinou může pouze jednou za čtrnáct dní (víkendy, kdy stěžovatel o dceru pečuje), což je pro rozvíjení rodinného života nezletilé naprosto nepřijatelné.
7. Nad uvedené je podle stěžovatele zarážející, že odvolací soud o odvolání proti usnesení o předběžném opatření rozhodl prakticky ihned poté, co marně uplynula doba tří měsíců, na kterou bylo předběžné opatření nařízeno. Tím došlo, i v kontextu uvedeného, k porušení práva otce na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se totiž rozhodování civilních soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu.
Prostor pro zásah Ústavního soudu se tak zužuje, Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 1094/16 ze dne 13. 4. 2016).
10. Ustálená judikatura Ústavního soudu vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů. Předním hlediskem pro nalezení modelu péče rodičů o dítě je nejlepší zájem dítěte (k významu pojmu nejlepší zájem dítěte viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, body 23?25, nebo nález sp. zn. III. ÚS 1318/22 ze dne 12. 6. 2023). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem.
11. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 občanského zákoníku, v duchu souvisejících mezinárodních smluv, vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy brát v úvahu při úpravě výchovných poměrů z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, jakož i vždy zkoumat jejich naplnění. Jsou jimi: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; (4) přání dítěte (blíže nález sp. zn. I.
ÚS 2482/13 , body 19?25). Ústavní soud dodává, že z Obecného komentáře č. 14 Výboru OSN pro práva dítěte ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, vyplývá, že Výbor OSN pro práva dítěte v citovaném obecném komentáři uvádí celkově sedm prvků, které je třeba v případě rozhodování o úpravě v nejlepším zájmu dítě vzít v řízení v potaz. Kromě již výše zmíněných čtyř kritérií jsou uvedena i tři další, a to 5) zranitelnost dítěte, 6) právo dítěte na zdraví a 7) právo dítěte na vzdělání.
Jak již Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018, pojem "zdraví", a to i v kontextu práva na zdraví, neznamená pouze absenci nemoci, ale pokrývá také širší stav celkové pohody jednotlivce, respektive stav, kdy se jednotlivec zkrátka cítí dobře (srov. obtížně přeložitelný anglický výraz "well-being").
12. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Soudy se v takovém řízení zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci. Ústavní soud ověřil, že v předmětném řízení soudy přihlédly především k zájmům nezletilé, jejímu velmi útlému věku (ke dni rozhodnutí městského soudu bylo nezletilé necelých čtrnáct měsíců) a její potřebě stabilního prostředí. V řízení se zabývaly i pro nezletilou nejvhodnějšími dobami předávání, s ohledem na její potřeby spánku přes den i včasného večerního spánku.
13. Rozhodnutí obsahují odpovídající odůvodnění (byť lze přisvědčit stěžovateli v tom, že by mohla explicitněji obsahovat promítnutí výše uvedených zásad), a s námitkou stěžovatele, že soudy porušily pravidla řádného procesu, se tak nelze ztotožnit. K námitce proti délce řízení lze doplnit, že má-li stěžovatel za to, že řízení o úpravě péče o nezletilou je zatíženo průtahy, může zvážit využití prostředků nápravy, které mu právní řád dává k dispozici: stížnost na průtahy v řízení podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, případně žalobu na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu